Obrázek nad kapitolou odkazuje na obsah povídky.
Kdo by chtěl sledovat moji aktivitu, může navštíit i můj druhý blog.
Máte nějaké připomínky? Pište, prosím, sem.

16.10.2017
  • Třetí část 31. kapitoly Interregna
15.9.2017
  • Druhá část 31. kapitoly Interregna



Kapitola 3. - Jak někdy končí dovolená

12. října 2012 v 21:00 | Keavy


Pustina
Místa, kde se rozkládají pouště, bývají obvykle klidná. Zlatavý písek se táhne do všech stran, kam jen oko dohlédne, zvlněný pozvolna se přesouvajícími dunami. Všechno živé je zahrabané pod zemí, aby uniklo spalujícímu slunečnímu žáru, jen horký vzduch senad okrovými kopci tetelí. Tu a tam se vyskytne nějaká pyramida, nebo obroušená sfinga tyčící se nad poničeným městem duchů, nebo v zapomenutém, zpola zasypaném údolí. A všude panuje majestátní klid.
Až na to, že tahle poušť je výjimka. Alespoň od doby, co jsem tu .

"Pusťte mě!" opakovala jsem snad po desáté, pořád stejně naštvaně a pořád stejně neefektivně. "Nechte mě na pokoji!"
A takhle to dopadá. Před měsícem jsem dočasně předala správu podniku Maud a odjela jsem na dovolenou okolo světa.[1] Ale jen co jsem se octla za pouštními hranicemi, vrhlo se na mě cosi zuřivého zubatého, zabaleného do černých cárů tak, že to připomínalo spíše než člověka přerostlého netopýra. A když jem se konečně probudila, byla jsem tady, na nějakém pilíři a ještě ke všemu přivázaná tak, že jsem se cítila v tom vedru skoro jako v udírně.
Skoro to vypadalo, jakože nechtěli, abych utekla. No, jak bych taky mohla, když pode mnou ze země trčely zašpičatělé kůly namířené ke mně a ještě ke všemu byly pocákané krví, což značilo, že bych při pokusu o útěk asi nebyla první, kdo se na jejich špici napíchl.
Je sice pravda, že by mě nemohly zastavit, ale krev vypadala místy ne tak úplně zaschle. A brouzdat se zpola zaschlou krví, to není nic pro mě. Ušpinila bych si boty. A pak tu také byl ten řetěz. Dokážu hodně možných i nemožných věcí, ale ničení řetězů jaksi nikdy nebyla moje silná stránka.
A ještě ke všemu, to aby toho nebylo málo, tam stáli dva strážci hlídající dveře a někdo byl ještě v pozadí, přestože jsem si ho nevšímala. Místo toho moji pozornost plně zaměstnávali ti dva netopýřáci přede mnou. V rukou drželi dlouhé píky, nebo co to vlastně bylo, a zle na mě zahlíželi a vypadali, že tenhle stav zatím v budoucnu nehodlají nijak změnit.
Zhluboka jsem se nadechla a znovu se rozhlédla po okolí.
Vězení, do kterého mě zavřeli, bylo kruhovitého půdorysu, nahoře uzavřeného kopulovitou střechou. Jak typické pro zdejší pouštní oblast. Očividně se tu někdo držel stávajících zvyklostí. Tedy, až na to, že takovéhle oázy, které by se těch zvyklostí mohly držet, byly posledních pár set let naprosto neobydlené. Podivné.
Když jsem měla stěny, strop i stráže dostatečně prozkoumané, obrátila jsem svoji pozornost zpět ke kůlům.
Podle krvavých šmouh, které jsem zaznamenala dokonce i na podlaze, jsem tedy usoudila, že tihle lidé, ať už to byl kdokoliv, si potrpěli na napichování lidí a uklízení se naopak vyhýbali. Takže kudy ven, abych se neušpinila?
S pohybem se ozvalo celou místností řinčení a chrastění, odráželo se od stěn a vydávalo celkem nepříjemný zvuk.
Sakra, řetěz. Na ten jsem zapomněla. Do pískem zasypaného háje!
Proti mně byly do stěny vsazené dveře. Těch jsem si samozřejmě všimla hned na začátku, protože je ti dva netopýřáci hlídali. Teď se však jejich zkřížené píky, nebo co to vlastně bylo, pomalu zvedly jako nějaké závory, ony dveře se rozletěly a dovnitř teatrálně vpochodoval jakýsi páprda s dvěma dalšími netopýrky za zády. Aha, ozbrojený doprovod. Takže se v mém vězení objevil někdo důležitý. No, tak si ho pořádně prohlédneme.
Páprda to byl do slova a do písmene. Bylo mu totiž vidět do tváře - neměl ji zahalenou. Přes sebe měl přehozené krémově bílé roucho s černými znaky okolo lemů a zlatou šerpou přes ramena. Na hlavě mu trůnila vysoká úzká čepice. Z nějakého důvodu ve mně vzbuzoval dojem kněze.
"Před chvílí se probrala, pane!" Oba netopýřáci u dveří mluvili, jako by si to někde v zákulisí secvičili a teď ještě odpočítali, tak dobře jim to do sebe zapadalo. Mluvili skoro jako vojáci při nástupu.
"Kdo sakra jste? A proč jste mě, do háje, přivázali? Takhle se s dámou nezachází!" zamračila jsem se jejich směrem. Díky řetězům, které tu tak s oblibou chrastily, mi došlo, že v místnosti bude dobrá akustika.
Samozřejmě, že jsem se nemýlila, k jejich uším to dolehlo celkem spolehlivě.
Všichni čtyři netopýřáci na mě zírali, skoro jakoby očekávali, že bych je měla uhranout. No, to není špatný nápad. Jediný háček byl v tom, že kdyže jsem měla někoho uhranout, uhranula jsem někoho hezkého. A krásu netopýrků jsem přes ty vrstvy hadrů, co jim zakrývaly obličej, mohla akorát tak odhadovat.
"Nekoukejte na ni!" zaduněl místností hlas staříka. U toho jsem, jako u jediného, krásu mohla odhadnout úplně přesně. Ale tedy… no, zkrátka nic moc. Možná tak před čtyřiceti lety, ale tou dobou jsem ještě pobývala v Arye. "Víte přeci, že vás dokáže jediným pohledem omámit."
Aha, tak to jsem se nespletla ani trošku. Mně to dneska ale pálí!
"Ano, pane!" oči všech přítomných vojáků se hned stočily jiným směrem, jen ty Dědkovy se do mě dál vpíjely.
To mě chce zhypnotizovat?
"Hele, je mi jedno, kdo jste," začal jsem znovu a tentokrát mírně, "můžete mi laskavě sdělit, proč jste mě tady k tomu pilíři, nebo jak tomu mám říkat, přivázali? Já vím, že jsem sladká dívenka přímo k nakousnutí, ale takhle se mi to fakt nelíbí. A taky bych byla ráda, kdybys na mě přestal tak vejrat a řekl mi…"
"Mlč!" zahromoval stařík, "Budeš mluvit, až se tě táži."
Jeho rádoby autoritativní hlas ve mně vyvolal podivný pocit. Takové to otravné šimrání, po kterém musíte kýchnout.
Došlo mi, jak jinak než velmi rychle, proč tomu tak je.
Ten dědek je zaříkávač. Ale sakra.
Stařík v kápi očividně patřil k těm, kteří si dokázali přivolat mrtvé a některé démony a dělat si s nimi, co chtěli. Kdybych v naší hierarchii slezla o něco níž, dost možná se tady válím v křečích nebo zhypnotizovaně čekám na rozkaz. Takhle chci jenom kýchnout.
Ale to je podezřelé, stejně, jako že tu někdo žije. Jedna z mých dávných kamarádek měla jako jednoho z koníčků lovit všechny tyhle zaříkávače. Ne proto, že by chtěla, aby naše přihlouplejší společníky někdo zotročoval, ale proto, aby byl svět v pořádku. Koneckonců, jak by se někomu líbilo, kdyby mu přes plot začal přelézat celý hřbitov?
Jenže tehdy určitě všechny zaříkávače zlikvidovala. Dobrá, dvou se jí nikdy nepodařilo zbavit. Jenže tenhle dědek jaksi není do počtu. Ať počítám jakkoliv, vychází mi, že je tu navíc. Kdyby to kamarádka viděla, asi sebou na místě praští. Díky bohu, že už před nějakou řádkou let zmizela a teď není k nalezení.
No, ale to je teď jedno. Trochu se přepočítal, protože na někoho, jako jsem já, nebude tak laciný trik platit.
"Přerušovat dámu není slušný!" poučila jsem ho, což ho trochu vyvedlo z rovnováhy. Vzpamatoval se však tak rychle, že mi ještě dokázal skočit zase do řeči.
"Mlč, bídný démone!" Po téhle větě jsem měla co dělat, abych nevyprskla smíchy. A kýchat a smát se dohromady musí být doopravdy nepříjemné.
Tenhle děda, kde si myslí, že žije? Uvědomuje si vůbec, že stará éra už dávno pominula a my se teď nacházíme ve dvacátém čtvrtém století? Začalo už před pěti lety, kdyby o tom náhodou nevěděl.
"Já nejsem bídný démon. Já jsem Judita," vztyčila jsem ukazováček. No, očividně mě neznají, takže je musím trochu poučit. Alespoň základní vědomosti by měli mít.
"Mistře?" ozval se z druhé místnosti dívčí hlas. Aha, třetí osoba. Za tu chvíli se mi úplně vykouřila z hlavy.
Okolo všech kůlů proběhla holka, asi šestnáctiletá, se stejným pláštěm potisknutým stejnými černými znaky po lemech dole a okolo rukávů. Jediné, čím se od staříkova lišil, byla absence zlaté šerpy, kterou měl dědula přehozenou přes ramena. Takže nejspíše někdo níže postavený.
Na hlavě dívka neměla usazenou vysokou úzkou čepici tak, jako stařec, měla přes hlavu přehozenou kápi. Rouška jí však chyběla, takže jí bylo krásně vidět do tváře.
Ze snědé tváře lemované překvapivě bílou, mírně zvlněnou, přerostlou a prořídlou ofinou na mě hleděly dvě uhlově černé korálkové oči.
"Tohle…" pokračovala dívka, když se zastavila, "tohle je nějaký sukubus?"
Cože?
Stařík přikývl. "Velmi správně, dítě, velmi správně. Víš, jak by ses měla zachovat, když staneš úplně sama tváří v tvář někomu takovému?"
Dívka se zatvářila poněkud nerozhodně.
"Ale…" začala nesměle, "to je sukubus…"
"Není to tak úplně jisté. Nikdy se zrakem nedej zmást!" vysvětlil jí dědula učitelsky.
"Ano, mistře," dívce zazářily oči.
"Cože?" vyhrkla jsem ne zrovna potěšeně. Tak zaprvé: sukubové jsou nižší než já, to tedy rozhodně. Ne, že bych proti mojí milé Maud něco měla, ale tak to už prostě bude. A za druhé: já nejsem žádná vyučovací figurína!
Ještě to chvíli takhle půjde dál a provedu jim… provedu… aha, asi nic, vzhledem k tomu pitomému řetězu. Nebo se prostě na všechno vykašlu a celou tuhle budovu jim shodím na hlavu i za cenu toho, že si ještě za dva týdny budu muset vybírat písek z vlasů. Nebo hlínu, nebo s čeho tu vlastně staví.
Dívka se ke mně znovu otočila. "To je poprvé, co takového sukuba vidím," pípla nejistě.
"A také ho jen tak neuvidíš," přisvědčil stařík. "Sukubus je jeden z nejsilnějších démonů vůbec a uvěznit ho je velmi obtížné. A přivolat nemožné."
Už při zmínce, že sukubus patří mezi nejsilnější démony, ve mně začalo škubat a ke konci jeho slov jsem měla dělat, aby mi netekly slzy proudem. Nejsilnější! Nemožné! Co jsou tihle proboha zač?
Sice nejsem žádná zaříkačka, ale podle toho, co vím, se vrstva, do které sukubus spadá, dá vyvolat… no, asi ne moc snadno, ale je to naprosto normální. Jestli si tihle myslí, že sukubus je to nejsilnější, co existuje, měli by vidět takového aristokrata. Ten je údajně silnější než já, což tedy musí znamenat něco strašného. Díky bohu, ho ještě neviděla.
Chvíli jsem přemýšlela, jestli dívence nemám udělit lekci o naší hierarchii, aby pochopila, že třeba jsem mnohem mocnější než kdejaký sukubus, a na rozdíl od nich doopravdy nepřivolatelná. Nakonec jsem se však rozhodla, že to radši neudělám. Jestli tihle dokáží vyvolat jenom to nejslabší, co se v podzemí mihne, nemůžu jim přeci říkat, že patří mezi nejslabší mezi nejslabšími. Třeba by je z toho trefil šlak a mě by pak nikdo nemohl ty řetězy sundat.
Ovšem všechno tohle je vlastně hezké, ale já pořád nevím, co jsou zač a proč mě tu drží. Určitě ne jen kvůli tomu, abych nesváděla jejich stráže. Ne, to muselo mít jiný důvod. Ale jaký?
Nakonec jsem usoudila, že mi nezbývá nic jiného než stát a čekat.
Přišlo to dřív, než jsem si myslela.
Na staříkově výrazu bylo poznat, že jsem se asi začala tvářit tak, jak si přál, abych se tvářila.
"V pořádku," prohlásil, "vypadá to, že kouzlo konečně začalo působit."
Aha, kouzlo začalo působit. No dobře, jestli moje jediná naděje jak se odsud dostat je ta, že je budu poslouchat a hrát divadélko, tak to tak udělám.
"Můžu slézt?" zeptala jsem se ochotně, a co nejméně drze to šlo. Ale samozřejmě ne až moc mile, aby neměli podezření.
Když místnost vyplnilo ticho prostoupené očekáváním, došla jsem k názoru, že asi ano.
Odrazila jsem se tedy od kůlu a chvíli letěla vzduchem krásným obloukem, který byl však ve třech čtvrtinách ukousnutý, protože se řetěz napnul na svojí maximální délku, a zase mě strhl zpátky. Narazila jsem jako kyvadlo do dřevěného sloupu za sebou a zůstala jsem viset několik stop nad prvním kůlem.
"Ale nehnu se odsud, když mě neodvážete," vysvětlila jsem, jako by přede mnou stálo tříleté dítě a ne nějaký šedesátník.
Stařík si povzdechl a pokynul nejbližšímu netopýřímu strážci.
Ten odešel nějak dozadu, chvíli tam s něčím rachotil a najednou okolo mě řetězy proletěly dolů a s rachotem dopadly na zem. A já na špičku kůlu. Nebo na jeho hranu, protože špička mířila šikmo.
Teď naopak vyrazila jeho učednice, stařík jí však zahradil cestu.
"Počkej."
Dívka nesměle přikývla.
Co to má být? Nějaká léčka, nebo co? No, nejlepší způsob, jak to zjistit, bude vyzkoušet, co se stane.
Přeskákala jsem z jednoho kůlu na druhý, třetí, a tak dále a nakonec jsem elegantně přistála na zemi za tím vším, před staříkem a jeho učednicí.
Jenže tomu se zase něco nelíbilo.
Dívka polkla. "Ona…" začala ochraptěle, "ona se dostala přes svazovací kruh bez sebemenších potíží!"
Svazovací kruh?
Dívka si začal v tichosti roztržitě přepočítávat na prstech vše, co udělali a potichu přemýšlela, kde asi udělali chybu.
"Nenamalovali jsme ho třeba špatnou krví…?" říkala si potichu.
Aha, ty krvavé stříkance asi měly být nějaký magický svazující kruh. Tak to pardon, to jsem nevěděla.
"Víte," začala jsem přátelsky, "já měla za to, že jstejeho kouzlo zlomili, když jste mě pustili ven…"
Ani jednoho to neuspokojilo.
"Víte, to se u nás někdy stává," dodala jsem.
Dědula si mě měřil podezřívavým pohledem. Pak pomalu přikývl. Tak se mi to líbí. Teď ještě vyklop, proč mě tu držíte.
"Odveďte ji do očistce," prohlásil pak, otočil se a zmizel dveřmi.
Několik netopýřích strážců uchopilo řetězy, abych náhodou nemohla utéct. Jako bych o to momentálně stála. Alespoň nějaké zpestření na mojí dovolené, ne?
"Tak… ehm… pojď se mnou," dívka se snažila být autoritativní, což mě nechávalo celkem ledově klidnou. Ale proč ji neposlechnout, že.
Vyšli jsme ven z budovy na dlážděnou ulici. Město, nebo co to bylo, mělo i po těch stovkách let, které stihly uplynout, silný pouštní nádech. Najednou jsem měla pocit, jako bych se posunula o stovky let zpět.
Obchodníci sem tam roztroušení ve stínu stromů se snažili prodat své zboží lidem, kteří naopak většinou pospíchali do chládku svých příbytků zpola zahrabaných do země.
Přesně jak jsem očekávala, předměty těchto obchodníků byly různé kameny, nástroje, ovoce, oleje nebo velbloudi.
Nebyl tu palác, což mě docela překvapilo.
"Hele…" zeptala jsem se dívky, "kdo tu vlastně vládne?"
"Jsem Omare," odpověděla dívka, zdálo se, že automaticky, bez přemýšlení. Také si hned vyděšeně připlácla dlaň na ústa.
"Neboj se," chlácholila jsem ji hned, "lidská jména nezneužívám. Navíc jste mě pěkně hnusně svázali."
Omare si očividně nebyla jistá, co to slovo hnusný vlastně znamená, odhadla to však bravurně.
"To je pravda," přikývla, "mistr tě spoutal úžasným kouzlem. Jednou se ho také naučím!"
"Kdo je ten tvůj mistr vlastně zač?" zkusila jsem to jinak. Jestli mi zase neodpoví, začne mě vytáčet.
"To je náš vrchní kněz," vysvětlila Omare, "arcikněz celého národa Oguri! A já jsem jeho učednice."
Vypadala doopravdy pyšně, když to říkala.
"Aha," přikývla jsem. "A vy, knězi, vyvoláváte démony?"
"Ano," přikývla Omare potěšeně. Měla nejspíš radost z toho, že může někomu něco vysvětlit. Za svůj dlouhý život jsem potkala už spoustu lidí a musím říct, že tahle dívenka jako by z oka vypadla těm jednou ze mě bude vrchní velitelka osobám. Být vrchním knězem, dala bych si pozor. Dosáhnout jeho chabých zaříkávačských schopností není žádný zázrak, ani v této době, a pak tahle dívčina bude mít jistojistě jako hlavní prioritu dosadit se na jeho místo.
Původně jsem se chtěla ujistit, jestli to tak je, když jsem však viděla, jak se k Omare lidé na ulici i obchodníci po jejích stranách chovají, ani jsem se ptát nemusela. Kněží tu doopravdy byli chováni v úctě.
"A nejvyšší kněz…" začala jsem, Omare mě však přerušila.
"Je pán! Náš, nebe i podsvětí!" usmála se zasněně.
"A-ha." To mě docela usadilo. Kdybych nad významem jejích slov přemýšlela víc, určitě se už válím smíchy po zemi.
Jedno mi však došlo. Tady neexistoval král ani šlechta, pouze kněží. Takže místo paláce tu bude určitě svatyně.
A také, že jsem měla pravdu. Netrvalo to dlouho a stanuli jsme před budovou, která se snažila za každou cenu vypadat jako bílá svatyně s věžičkami, které majestátně nesly modré kopulovité střechy. No dobře, docela se jí to i dařilo. Až na tu bílou.
"A to mám jít dovnitř?" neodpustila jsem si, "I když je to posvátné místo?"
"Být tebou, bála bych se," odpověděla Omare se škodolibým úsměvem a jeden z netopýřích strážců mě hrubě postrčil dopředu, až jsem doslova proletěla pozlaceným rámem dveří.


[1] To se moc často nestává. Naposled, když to udělala před čtyřmi sty lety, našla později místo svého podniku černou skvrnu.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama