Obrázek nad kapitolou odkazuje na obsah povídky.
Kdo by chtěl sledovat moji aktivitu, může navštíit i můj druhý blog.
Máte nějaké připomínky? Pište, prosím, sem.

9.7.2017
  • Třetí část 30. kapitoly Interregna
  • Článek o Mítíru
26.6.2017
  • Druhá část 30. kapitoly Interregna


Kapitola 2. - Chemické vazby

12. října 2012 v 21:00 | Keavy


Česká republika, Praha
Už to bylo skoro měsíc, možná dokonce víc, od té podivné události. A nic jiného zvláštního se nepřihodilo, tedy, až na to, že rozštípnutá tyč stále ležela pod postelí a stále byla, jaksi, rozštípnutá. Naty už vymyslel spoustu všemožných vysvětlení, jak se mohla rozštípnout, ale žádnému nepřipadalo dost dobré. Nakonec se prostě praštil o lucernu, která úplnou náhodou toho večera vypověděla službu, při pádu se poškrábal a po ne moc měkkém dopadu to jeho nenáviděný kus dřeva prostě nepřežil.

Co mu ovšem dělalo větší starosti, byl ten škrábanec. I když si ho poctivě každý den čistil a desinfikoval ajatinem, pořád se to nelepšilo. Okraje rány byly škaredě roztřepené a nevypadaly ani v nejmenším, že by někdy přestaly být. Jako by všechny jeho krevní destičky najednou vypověděly službu a odmítaly ránu potáhnout a krátce na to vyléčit. Dokonce i lékař nad tím vrtěl hlavou a pořád ho posílal od jednoho známého k druhému. To se Natymu ani za mák nezamlouvalo. Místo toho, aby čas, který si mohl užívat tak, že ho prospal, prochodil s kamarády, nebo případně lacině utratil za počítačové hry, musel skoro obden, případně dva nebo tři, posedávat v čekárně a čekat, až zase uvidí nového lékaře, jehož kyselý a protáhlý obličej byl však pořád a pořád stejný. Nelíbilo se mu, že nikdo neví, co vlastně ta rána je.
"Kroveníšková, můžete laskavě dávat pozor?" Už zase měli první dvě hodiny zacpané seminářem z fyziky. Naty si čas od času říkal, že by snad mohl zůstat doma a spát.
"Krověnšíková, pane profesore," opakovala Slávka neúnavně pořád dokola.
"To je fuk." Profesor zase nebyl ve své nejlepší náladě.
Naty se houpal na židli sem a tam a sledoval scenérii, která se rozprostírala za okny budovy školy. Nebyl to hezký pohled.
"Culkin! Přestaňte se laskavě houpat, ať tady nemám otřes mozku, ano?" Do profesorova hlasu se ozval spásný zvonek. Sice to bylo přerušení jen na deset minut, ale lepší něco než nic.
"Takže, Kroveníšková," otočil se pak na Slávku, když zvonek umlkl, "to je katastrofa. Koukejte to vypočítat přes přestávku a ať to k něčemu vypadá."
Pak se otočil a oddusal na chodbu.
"No jo, jenom si jdi dát to kafíčko," ucedila Slávka na jeho adresu, "až po přestávce uvidíš ten výpočet, zaručuju, že ho budeš potřebovat."
"Ukaž prosím tě," zamračil se Naty, "co na tom nechápeš?"
Hledal, kde udělala chybu. Určitě tam někde zapomněla mínus, nebo něco takového. V tom to bude.
Po chvíli ale našel ve výpočtu pí a sigmu, což ho donutilo začít přehodnocovat situaci.
"Proč sem píšeš chemický vazby?"
"Tak," pokrčila Slávka rameny, "když nevím, co jinýho napsat…"
"Nazdár!" do učebny fyziky vrazila s teatrálním výrazem Lily, stejně energicky jako obvykle. Ve schlíplé třídě, do které profesor úspěšně přenesl část své ne až tak dobré nálady, to působilo poněkud nepatřičně.
"Jak se máte?" pokračovala, když šoupavě překonala vzdálenost, která dělila tabuli ode dveří, "Určitě báječně, když jsem se na vás přišla podívat, ne?"
"No jistě," ucedila Slávka nepřítomně a dál si škrábala svoje sigmy a pí a jiné matlaniny mezi čísla neuvěřitelných rozměrů, která stihla během hodiny vyplodit.
"Co to vyvádí?" Míša se octla u tabule hned po Lily a blahosklonně Slávku sledovala.
"Kraviny," shrnul Naty jednoduše.
"Proč si jednou nedáš pokoj?" založila si Míša ruce. Chemie ji nikdy nebrala, natož nějaká fyzika. Samé výpočty. Vždyť třeba takový středověk byl mnohem zajímavější. A lepší. Ale to někdo jako Slávka očividně nemohl pochopit. I když zase byla pravda, že její vztah k fyzice vypovídalo to, co se pod jejíma rukama rodilo na černé desce tabule.
"Já tu fyziku taky nemám ráda," začala Slávka, když tu se uprostřed jejího pohybu dlouhá křída s křupnutím zlomila.
Jako by to pro ni byl signál, aby přestala psát, pomalu spustila pravou ruku a pohlédla skoro až nevěřícně na druhý úlomek, ležící na zemi. Pak, skoro jako v mrákotách, se sehnula a opatrně ho zvedla.
Nikdo si toho nejdřív nevšiml, ale ve chvíli, kdy už nějakou tu chvíli zarývala pohled do linolea na podlaze, začalo jim to připadat divné.
"Co se stalo?" naklonila se k ní Míša blíž.
"Zlomila se křída," odpověděla Slávka bezvýrazně.
Lily vytvořila takový ten Jo, jasně. A jinak v pořádku? výraz a s přikývnutím odpověděla: "Aha."
"Copak, konečně ti přeskočilo?" ozval se od bližší lavice Petr, který celou její snahu o nějaký rozumný výpočet se škodolibým úsměvem pozoroval, především proto, že se u tabule ocitl někdo jiný než on sám.
Slávka mu sotva věnovala letmý pohled. "To je špatné znamení."
"Jo, přeskočilo," utrousila Lily na Petrovu adresu.
"Co blázníš, prosím tě?" vrtěl Naty hlavou, "To máš napsaný v nějaký okultistický knize, nebo co?"
"Jo tak ty ses nám v pozdním věku dala na okultismus?" Popichoval ji Petr ze svého místa, "To bys nám o tom mohla napsat článek do časopisu, ne?"
"Ne," zavrtěla Slávka rázně hlavou, "není to nikde napsaný. A ani být nemusí, protože to je špatný znamení. Někdo si na nás zasedl, nebo něco podobnýho. Skoro bych se s váma vsadila, že se do večera něco přihodí."
"Tak fajn," Lily se začala pohybovat skoro stejně, jako karatista po povelu hajime a místo útoku před sebe nastavila ruku dlaní nahoru, aby si s ní Slávka mohla plácnout na stvrzení sázky. "O co?"
"Řekla jsem, skoro," usadila ji Slávka obezřetně, "nevsázím se."
"Jé." Lily zase ruku stáhla a tím pádem zastavila i svůj mírný pohyb dopředu a dozadu, "Trapný."
Petr se jenom pousmál a všechny je sledoval s pozvednutým obočím.
"To je výraz," protočila Slávka oči, ale pak panenky zase vrátila na své původní místo a znovu si prohlédla oba kousky křídy.
"Ach jo," ucedila pak a sbalila obě dlaně i s křídami v pěst.
A krátce na to zazvonil zvonek a do třídy se vevalil profesor.
"Tak co, Krovešníková, máte to vypočítané? A co vy ostatní? Do lavic, ne? Už začala hodina."
"Já jsem Krověnšíková, pane profesore," povzdechla si Slávka.

Doma Natyho přivítala Lizzy. Nebo vlastně ani nepřivítala, skoro by si ho ani nevšimla, kdyby ji poněkud rázně nepoprosil, aby "vypadla z toho gauče a šla si číst do pokoje". Nespokojeně přitom zaznamenal, že kniha, kterou si čte, je 1984, což, pokud si správně pamatoval, patřilo mezi tituly doporučované četby k maturitě.
Ale když jemu se nic takového nechtělo číst. Měl u sebe v pokoji naskládané velké množství knih a pokaždé, když byl v knihovně, jich přibylo zase o něco víc a vždy byly mnohem zajímavější. Proč vlastně k maturitě není skoro žádná fantasy?
Uvelebil se na pohovce a s nepřítomným výrazem zapnul televizi. Ne, že by tam dávali něco zajímavého, ale na další den se nehodlal nic učit. Navíc byly skoro Vánoce a o Vánocích si má člověk užívat, rozhodně ne kazit si náladu nějakým šprtáním do školy. Takže první věc, která ho napadla, bylo tohle. Nebo si také mohl jít zahrát jednu hru, kterou hrál snad už po sedmé, protože každou chvílí měl vyjít další díl. Nakonec se však rozhodl, že zůstane sedět. Hra nehra, musel by vstávat.
V televizi zrovna běžel díl nějakého seriálu odehrávajícího se ve školním prostředí. Jak ho tak chvíli sledoval, vzpomněl si na Slávku.
Co to probůh vyváděla? To jí z té maturity asi vážně přeskočilo. On sám sice patřil mezi fanoušky mystiky a nadpřirozených sil, ale tohle připadalo ujeté i jemu. Dělat takové divadlo kvůli nějaké křídě? Boha jeho.
To mu připomnělo den, kdy se vracel z tréninku. A už to zase bylo tady, skoro jako kdyby rozštípnuté tyče uměly mluvit a teď by se zrovna ta jeho dovolávala pozornosti.
"Ale ne," prohlásil nahlas, "možná se taky praštila do hlavy."
Sepjal ruce za hlavou a pokusil se zakoukat do seriálu, přestože mu přišel neskutečně hloupý, když tu zavyl pes od sousedů.
"Vy mi nechcete dát pokoj, co?" Teď se už zamračil.
Přešel k oknu a vykoukl ven. Bylo po páté hodině a obloha byla už skoro uhlově černá. Nebo se mu to zdálo? V tuhle dobu by měla být přeci inkoustově modrá… ale to je jedno.
Škrábanec na ruce ho začal pálit.
"Ještě ty začínej," okřikl ho, ale pak si uvědomil, že ho zapomněl vyčistit.
Přešel tedy do koupelny a vytáhl lahvičku dezinfekce.
Pálilo to stejně, jako vždycky. A z nějakého důvodu mu to připomnělo, že má strašný hlad. Nebo možná spíš sžíravou chuť na něco dobrého.
Ta Slávka nakonec asi přece jenom měla pravdu, napadlo ho, když pak mířil do kuchyně, všechno se proti mně spiklo. Dokonce i žaludek.
Došel ke stolu, kde od rána ležela zapomenutá marmeláda. Tak to přímo ne, hledal něco trochu jiného. Ale co? Marmeláda působila většinou docela účinně…
Pak si konečně vzpomněl a s povzdechem se otočil k ledničce.
"Hej, ségra," vrazil pak k Lizzy do pokoje, "tys snědla všechen salám a šunku, nebo co?"
"Ne," odpověděla mu Lizzy nezaujatě. Sotva vzhlédla od knihy.
"A můžeš mi teda říct, kde to je?"
Vzhlédla, chvíli si ho prohlížela, jako by zvažovala, zda má vůbec smysl mu něco říkat, a pak zase shlédla k natištěným písmenům.
"Ségra," popohnal ji Naty k činu, ke kterému se očividně neměla.
"No jo, furt." Nakonec se tedy zvedla, odešla do kuchyně, otevřela ledničku, Natyho pohledu nedbaje, a neomylně vytáhla balíček šunky a salámu.
Aha, pomyslel si Naty, možná to je tím, že vaří častějc než já.
"Příště použij oči. To obvykle pomáhá. A jestli nevíš, co to je, tak se podívej do zrcadla, možná je tam najdeš." S těmito slovy se zase vrátila k rozečtené knize.
Naty ji pozoroval, dokud se za ní nezabouchly dveře.
Šprtka, pomyslel si, ale pak si s mírným povzdechem uvědomil, že šprtům, nebo alespoň těm připraveným, se maturita povede lépe.
"Tak jo," prohlásil nahlas, vytáhl plátek šunky a sbalil ho do ruličky, "v dalším roce se budu fakt učit. A všechno si přečtu. A začnu hned o prázdninách."
Se spokojeným úsměvem si šunkovou ruličku strčil do úst, přestože věděl, že tohle předsevzetí jen tak nedodrží.
Jeho chuť to nijak nesnížilo, spíš naopak. A škrábanec na ruce ho pořád silně pálil, což se mu nezamlouvalo. Asi by si ho měl ještě jednou pořádně vyčistit…
U okna se však znovu zastavil. Tma venku by doopravdy měla být inkoustově modrá a ne uhlově černá, ne? Je přece v Praze…
Možná to jdou jen mraky, napadlo ho. A pak tmou začalo cosi prosvítat.
Nejdřív to nebylo moc vidět, jen cosi šedavého na černém pozadí. Po chvíli se to však začalo prosvětlovat a dostávalo to kulatý tvar.
Úplněk? Napadlo Natyho, když tu celou místnost zalilo mléčně bílé světlo.
To je zvláštní, napadlo ho, měsíc přece tak silně nesvítí…
Jeho úvahu přerušil škrábanec na ruce, který se najednou začal chovat, jako by chtěl vyskočit a odejít a po chvíli se jeho chování změnilo na případ, kdy do něj někdo hodil hořící zápalku. Nebo rovnou celý zapalovač.
Natyho to silně překvapilo a ochromilo zároveň. I přestože to štípalo, pálilo a pekelně bolelo, dokázal jen fascinovaně zírat na svoji ruku. Připadalo mu, že se nějak podivně kroutí a deformuje, dokonce mu čas od času přišlo, že ani úplně nepřipomíná ruku. A pak se ona bolest rozšířila do celého těla, kde se palčivě usadila a zatvářila se, jakože nikdy nezmizí.
Tentokrát vykřikl. A krátce na to ho měsíční svit úplně oslepil.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama