Obrázek nad kapitolou odkazuje na obsah povídky.
Kdo by chtěl sledovat moji aktivitu, může navštíit i můj druhý blog.
Máte nějaké připomínky? Pište, prosím, sem.

16.10.2017
  • Třetí část 31. kapitoly Interregna
15.9.2017
  • Druhá část 31. kapitoly Interregna



Kapitola 10. - Po vodní hladině

12. října 2012 v 21:15 | Keavy


Omnie, Turijská niva
Jak Nathaniel brzy pochopil, nedávno na jihu pršelo natolik, že se hladina řeky Arascour zvedla.
Turius ležel v pánvi na jejím jižním břehu a momentálně byl celkem naprosto pod vodou. Nebo alespoň zatopený.
Naty hleděl přes lesklou vodní hladinu směrem k jihu a tam město viděl - tyčilo se na pilířích nad rozvodněnou řekou, jakoby to bylo něco zcela normálního.

Tedy, normální to možná bylo, ale ne pro něj. Jak se asi má dostat na druhou stranu?
"Hej, Juine," sykl ke svému vaku a počkal, až se pupa vyhrabe na povrch, "jak si myslíš, že se přes to dostaneme?"
Juin se rozhlédl okolo, neklonil hlavu ke straně, pak otevřel pusu, vyplázl jazyk a zase se zavrtal.
Jak také jinak, pomyslel si Naty, když ho nepotřebuju, dává mi všemožné rady. V takovýchle chvílích se ale zahrabe a ignoruje mě.
"Třeba by tady mohl být můstek," napadlo ho nahlas, ale brzy tuhle možnost vyloučil. Ať napínal oči sebevíc, nic podobného nikde poblíž neviděl.
"Most tu je," ozvalo se za ním tak nečekaně, až leknutím nadskočil.
"Prosím?" otočil se za sebe a spatřil světlovlasého modrookého chlapce, kterému mohlo být tak… šestnáct, odhadl Naty.
"Jenže to bys musel jít pár dní do vnitrozemí a pak zase zpátky," pokračoval chlapec.
"Eh. Aha," bylo to jediné, na co se Naty zmohl. Nakonec napřáhl ruku se slovy: "Ehm, ahoj. Já jsem Nathaniel."
Chlapec přikývl. "Vím, jak se jmenuješ. Říkej mi Kläri."
To Natyho docela šokovalo. "J-jak to víš?" vykoktal.
"Od Stellar," pokrčil Kläri rameny, "poslala mě za tebou, víš?"
"A… proč?" Možná to nebylo zrovna to nejinteligentnější, ale stálo to bylo něco jiného než nic.
Kläri se zasmál čistým, zvonivým smíchem a seskočil z povaleného kmene opřeného o ohlazený balvan. Byl skoro o hlavu nižší než Naty. "Hádej."
"Asi mi máš pomoct," usoudil Nathaniel moudře.
"Bingo! A teď bychom měli vymyslet, jak se dostaneme přes řeku, co?" Kläri se zadumaně rozhlédl okolo.
Řeka, pomyslel si Naty skepticky. On by to tedy nazval jinak.
"Jediná cesta je dostat se k Landscaperu a odtamtud vede silnice," prohlásil Kläri, když si celou oblast řádně prohlédl, "na druhou stranu, Turius je především rybářské městečko a obzvlášť v době záplav můžeš najít velké množství rybářských lodí. Takže třeba chvíli počkáme a s trochou štěstí na nějakou narazíme. Anebo to můžeme přeplavat."
"No tak to ani omylem," zavrtěl Naty rázně hlavou, "promiň, ale plavání v ledové vodě nepatří zrovna k mým ranním rituálům."
"Jasně, dělal jsem si srandu," usmál se Kläri hřejivě. Během té chvíle, co s Natym mluvil, dokázal do okolí uvolnit příjemnou atmosféru, která musela uklidňovat snad úplně každého. Dokonce i Juinovi se zamlouval. A když se někdo zamlouval tomu, došel Naty k závěru, že bloňďáčkovi bude také moct věřit.
"Hele, když už jsme u té rozcvičky, nežije tady poblíž nějaký obří vodní had, kterého bych mohl ukuchtit k snídani? Mam totiž nefalšovaný vlkodlačí hlad," pokusil se zavtipkovat Naty.
Kläri zavrtěl hlavou. "Nějakého bys možná našel v močálech na severovýchod, ale tady žádného nehledej."
"Škoda," povzdechl si Naty, "to se asi budu muset spokojit s obyčejným pstruhem, nebo co to tady v řekách žije."
Čekání se jim poněkud protáhlo. Kläri však stihl zvědět pár věcí, které mu Stellar nesdělila a Naty zjistil, že nejspíš nezjistí nic. Co se Kläriho týkalo, byl dost obezřetný, aby toho o své maličkosti prozradil co nejméně. V tom si byl se Stellar velmi podobný.
Po nějaké chvíli se ozvalo šplouchání a ke břehu přirazila loď, poměrně malá a, jak si Naty uvědomil, zavánějící tak devatenáctým stoletím.
Přes zábradlí se naklonila podsaditá snědá dáma s dlouhými, pískově žlutými vlasy a s přátelským úsměvem na ně mávla.
"Nazdar mládeži," houkla, "děláte piknik?"
Kläri překvapeně vzhlédl.
"Co ty tady, Lauro?" otázal se překvapeně.
"Plavim se věčně zatopenou nížinou, zlato," odpověděla Laura prostě, "možná najde ve vnitrozemí nějakou práci. Docela by to teď bodlo."
"Hej, vy se znáte?" Nathaniel pohlížel střídavě z jednoho na druhého, tedy v tomhle případě na druhou.
Kläri se ohlédl a přikývl. "Laura je stará známá… že?"
"Jasně, jak taky jinak," přikývla Laura, "kam máte namířeno?"
"Na druhou stranu," odpověděl Kläri s úsměvem, který Natymu připadal - divný. Vlastně, divná mu přišla celá ta situace. Najednou našel kromě Stellar a Shada dva další přátele, kteří si mezi sebou očividně všechno sdělovali, jakoby to bylo normální. Ale na něco při tom zapomněli - to něco, nebo, lépe řečeno, někdo byl on. Jednoho dne se tu objevil z úplně cizího a, no… mnohem opravdovějšího světa a neznal tu nikoho a netušil, komu by měl věřit a komu ne. On sám by nejlépe nevěřil nikomu.
Laura se ohlédla a mírně pozvedla obočí.
"Když mě pozveš na skleničku, vezmu vás s sebou," prohodila pak směrem ke Klärimu.
"No, když myslíš," pokrčil Kläri rameny, "necháme se svézt?"
Otázka byla mířená na Natyho, jak si po nějaké té chvíli, kdy už na něj Laura tázavě visela očima, uvědomil.
"No, jasně, určitě," přikývl horlivě, "když vám to udělá radost…"
Zatímco byl sám, připadalo mu, že je pánem situace. Teď si však začínal čím dál tím víc připadat spíš jako loutka, nebo jen část davu, kterou řídí někdo nad ním. Nebyl si úplně jistý, jestli se mu to zamlouvá, nebo ne. Nechtěl nikoho poslouchat, zároveň by si však sám v tomhle rozlehlém světě nejspíš nedokázal poradit. A také ho nebavilo cestovat jen s Juinem.
"Nuže dobrá." Lauřina blonďatá hlava zmizela a po chvíli se znovu objevila, když loďka přirazila těsně ke břehu a někde mezi její palubou a vysokou trávou se objevila úzká lávka. "Tak, nastupovat. Na opozdilce se nečeká!"
Nathaniel se moc neměl k pohybu, tak ho Kläri musel skoro na palubu dostrkat. A potom už jen sledoval, jak se jim břeh vzdaluje z dohledu.
Laura byla u kormidla, takže je asi nemohla slyšet, usoudil po nějaké té chvíli.
"Kläri?" otázal se tedy, "To jsi vždycky tak důvěřivý?"
"Co tím myslíš?" Vypadal, jakože ho ta otázka upřímně zaskočila.
"No… prostě si sem jednoho dne připluje nějaká podivná ženština a ty… jí prostě důvěřuješ?" rozhodil Naty rukama.
Kläri si povzdechl a opřel se o zábradlí.
"Víš," odvětil, "už jsem ti řekl, že jde o starou známou. Ty snad nemáš osoby, o kterých víš, že ti pomůžou?"
"No…" Nathaniel pořádně nevěděl, co by mohl odpovědět. Nakonec však něco jakž takž vymyslel: "Člověk většinou nějaké známé má, ale existují věci, které je můžou rozdělit a znepřátelit."
Kläri si podložil tvář dlaní a zkoumavě se na něj zadíval. Pohled jeho světlých očí nebyl Natymu zrovna příjemný. Ale co se v tu chvíli dalo dělat.
"V tom máš pravdu," přikývl Kläri, "popravdě jsou jen čtyři lidé, kterým doopravdy věřím. Ale co se týče takových, jako je Laura… také jich pár znám a za posledních pár století se nestalo nic tak strašného, co by nás proti sobě mělo poštvat. Koneckonců, i tak víceméně držíme povětšinou spolu."
"Aha," přikývl Naty, "já myslel, že nemáš Tanyu moc v lásce…"
"To nemám," přikývl Kläri, "ale pořád to ještě neznamená, že bychom si neměli pomáhat. Koneckonců, ne vždy se mají všichni rádi."
"A to se nebojíš, že se ti to může jednou vymstít?" žasl Naty.
Kläri zavrtěl hlavou. "Jenže to někdo jako ty nemůže pochopit," vysvětlil, "žijeme na to až moc rozdílné životy."
Konečně jsem z něj dostal něco osobnějšího, uvědomil si Nathaniel překvapeně. Když se však pokoušel dál v tomhle tématu pokračovat, nedozvěděl se víc, než už věděl, což ho mírně zklamalo. Nezbylo mu tedy nic jiného, než sledovat klidnou hladinu, po které se pomalu ubírali.
"Jak dlouho to ještě potrvá?" zeptal se.
Kläri pokrčil rameny. "Hodinu? Dvě? Možná i víc. Obyčejným rybářským lodím trvá plavba napříč údolím víc jak půl dne."
"Prosím?" Naty nemohl uvěřit svým uším. Půl dne? To bylo údolí tak velké, anebo jejich lodě tak pomalé? Nakonec usoudil, že spíše to druhé. A to si myslel, že tu lidé žijí celkem normálně.
Po nějaké chvíli ho prázdné zírání na vzdalující se břeh přestalo bavit a tak se svezl na palubu a opřel se zády o zábradlí.
"Ach jo," sdělil okolnímu ovzduší, kdyby mu to náhodou nebylo jasné. "Neznáte tady něco jako… no, radši nic." Původně se chtěl zeptat na něco jako mp3 přehrávač, který byl v Praze poměrně obvyklý, krátce na to ale došel k závěru, že když vlastně neviděl ani jedno auto, žádnou podobnou vychytávku tu mít nebudou. Když se tak nad tím zamyslel, napadlo ho, jestli vůbec mají elektřinu… Krátce na to si vzpomněl, že se tu nachází ty jejich... jak to jen Stellar říkala… cyfarové elektrárny. K čemu ale asi slouží? Jen k osvětlení? Asi ano. Kdyby tomu tak nebylo, určitě by celý ostrov nebyl na tak nízkém stupni vývoje… Tedy, až na mobilní telefony.
"Hele, víte vy vůbec, co je třeba… uhlí?" zeptal se Naty s andílkovským úsměvem, který si na tváři vykouzlil speciálně pro tuto otázku. Kläriho ošklivý pohled mu ho však přimrazil na místě.
"Samozřejmě." Tak nějak zněla chladná To si asi myslíš, že jsem úplně blbej, co… odpověď.
"No jo, dobře. To víš, doplňuju si základní znalosti." Naty vylovil z batohu Juina a posadil ho na palubu.
Byl trochu rozčarovaný; že se zničehonic octne na palubě lodi, nejspíše nečekal, a tak se překvapeně rozhlížel kolem. Tedy, pokud jeho jednoduše otevřená pusa bez vyplazeného jazyka znamenala překvapení. Naty se však rozhodl, že určitě ano a tak se bavil pohledem na jeho domnělou rozrušenost a možná i překvapenost.
Tak, a máš to, říkal si Naty v duchu.
Pupy ale asi byly až moc přizpůsobivé. Netrvalo dlouho a Juin si to po palubě začal vykračovat, jako by se neoctl v kdoví jakém úžasném příběhu.
"Aha," sklonil se k němu Kläri, "ty budeš Juin, že jo?"
Pupa přikývla.
"Rád tě poznávám." Kläri k němu natáhl ukazováček. Juin ho uchopil oběma tlapkami a potřásl si s ním stejně, jako to obvykle dělají lidé trochu… no, prostě a jednoduše trochu vyššího vzrůstu pravačkami.
Když ho pustil, Kläri se ohlédl na Nathaniela.
"Tak ty ho hlídáš, aby neudělal žádnou blbost? To je od tebe velmi milé." Na chvíli se odmlčel, jako by poslouchal něco, co Naty rozhodně neslyšel, nebo v to alespoň pevně věřil.
"No jo, je trochu zvláštní, ale to bude nejspíš jedem, který… jo, jo, já slyšel, že to víš i beze mě, Promiň, nemohl jsem si pomoct. Cože? Jasně, Laura je v pohodě. Když na ni nebudeš hnusnej, třeba ti dá trochu rumu. Určitě ho má v podpalubí slušnou zásobou."
Naty na Juina nevěřícně zíral. Zdálo se mu to, anebo pupě při zmínce o rumu doopravdy zazářily korálkové oči? Radši si protřel ty vlastní, ale když se znovu podíval na stené místo, Juin už tam nebyl.
Takže další otázka… to se začínaly nějak vršit na sebe. Možná by si měl zjistit odpověď na alespoň některé z nich, dokud nebude pozdě a kupa dalších ho nerozválcuje.
Nakonec se však zmohl jen na: "Opravdu sis s ním… povídal?"
"No jasně," narovnal se Kläri, "možná to tak nevypadá, ale když chceš, tak to jde."
"Aha," přikývl Naty mdle. "To už abychom tam byli…"
Takže tedy, pokračoval v deníku, když se už celých pět minut nic nedělo, kromě Stellar žijící v kráteru, se na pobřeží nachází zchátralá věž, kde žije čaroděj, který se mě pokusil shodit z její střechy. Člověk by si mohl myslet, že taková věž žádnou střechu mít nebude, ale tahle měla a dokonce i docela zachovalou. Jo, a taky se mě ještě před tím zkusil spálit na škvarek. Ne, že by k tomu neměl důvod, ale stejně. A tím výčet divných osob nekončí - ještě jsem potkal Kläriho, který mi kromě svého jména a počtu osob, kterým věří, nechce nic sdělit a Lauru, se kterou se teď plavíme zatopeným údolím. Ta je také tak trochu padlá na hlavu, alespoň mi to tak přijde. Rozhodně pije jako duha, to se dá poznat, i když ji člověk zná jen krátce.
No, už je to zhruba druhý týden, co jsem se vypravil za dobrodružstvím. Děsí mě ale, že stále nedohlédnu na konec. Co se asi děje v Praze? Chci domů.
Na chvíli se zamyslel a pak si poslední větu vypsal obrovskými písmeny a přetáhl neviditelným zvýrazňovačem, aby dal všem, kdo si tím nebyli úplně jistí, najevo, že to myslí doopravdy vážně.
"Tak, mládeži, jsme tady!" ozval se najednou Lauřin hlas a po chvíli celá loď přistála na hlinitém břehu. "Jo, Kläri! Nezapomeň na tu skleničku!"
"Neboj se," usmál se na její hlavu vykukující z kabinky s kormidlem, když stanul na břehu.
"Ne. Víš co? Jdu s vámi. Aspoň do města, když už jsem tady. Hledáme teda slečnu archeoložku Tanyu?"
"Jo," přikývl Kläri a nevypadal ani za mák potěšeně.
"Ta tu není dlouho. Mám pocit, že si pronajímá takovej ten slaďoučkej domeček na okraji města. Blízko jsou totiž nějaký naleziště, či co…"
Nathaniel žasl. Jak může někde, kde nejsou ani pořádná auta a tepelné elektrárny, existovat archeologie? Na nic se však neptal a šel poslušně za ostatními. Juin se mu snažil ukazovat na okolní krásu hrázděnek, ale, popravdě, zrovna tohle ho moc nezajímalo. Dumal spíš nad tím, jak bude vypadat ta Tanya, za kterou ho Stellar posílá. Bude zvláštní? Divná? Nebo netradičně normální?
Nakonec stanuli před chatkou růžovou skoro jako cukrátko. Ne, že by se ostatní budovy města lišily, snad až na kostel, ano, doopravdy kostel, ale tahle byla asi ta nejrůžovější ze všech.
A pak se dveře otevřely a mezi nimi se objevila přátelská, leč podivná tvář.
"Nazdar, lidi," pozdravila je s širokým přátelským úsměvem.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama