Obrázek nad kapitolou odkazuje na obsah povídky.
Kdo by chtěl sledovat moji aktivitu, může navštíit i můj druhý blog.
Máte nějaké připomínky? Pište, prosím, sem.

15.9.2017

  • Druhá část 31. kapitoly Interregna

4.9.2017
  • První část 31. kapitoly Interregna
  • Nově pod menu přidána možnost odběru novinek na mail



Kapitola 1. - Rozštípnutá tyč

12. října 2012 v 21:00 | Keavy


Česká republika, Praha
Potemnělou ulicí se ozývaly kroky ztišené měkkými podrážkami konversek. Byl pozdní podzim, okolo osmé hodiny večer a tma se už před nějakou dobou pevně usadila všude okolo a před neonovými vývěskami i rozzářenými okny ustupovala jen neochotně. Ulici, po které osoba kráčela, osvětlovala jediná lampa, jež však vypověděla službu a světlo vepředu k ní dosahovalo opravdu stroze.

Jemu to však nevadilo. Byl velmi vysoký a na zádech nesl vak s mečem, se kterým uměl máchat dobře natolik, že by nepřál komukoliv, aby se octl na špatné straně jeho ostří.
Jak se tak prodíral okolní temnotou, téměř nikdo by ho nespatřil. Tmavé oblečení ho krylo opravdu spolehlivě. Vypadal skoro jako jeden ze stínů noci plížících se kolem. Nebylo to nic zvláštního. Ten, kdo ho znal, by to mohl dosvědčit.
Jmenoval se Nathaniel Culkin, ale nikdo mu neřekl jinak než Naty. Možná kvůli tomu vážně uvažoval o tom, že by si svoje jméno změnil. Hlavně na nějaké české, když už žije v Čechách.
Narodil se tady, jeho rodiče však pocházeli z venkova odněkud z Pensylvánie. Vyhlídky tam neměli nejspíše nejlepší. Natyho by však ani v duchu nenapadlo, že přes to přese všechno si vesele odletí přes oceán žít do zemičky tak malé, že by ji její sousedi ani nedokázali najít na mapě.
Ale to bylo fuk. Žil tady už osmnáct let a považoval toto místo za domov, takže mu mohla být nějaká ta Amerika celkem ukradená.
Zrovna dospěl doprostřed potemnělého chodníku, když tu ho donutilo něco zastavit. To něco byl zvuk zvláštního šouravého kroku, který se pomalu přibližoval.
Naty zůstal stát. Tušil sice, že by neměl, ale něco ho nutilosetrvat na místě a počkat si, co se to blíží. Koneckonců, měl u sebe docela dobrý předmět na obranu, takže by náhlý útok mohl přežít.
Šouravý krok se přibližoval. Zezadu, jak Naty odhadl. Otočil se, zvědavý, co uvidí, a ztuhl.
Plížilo se k němu jakési podivné stvoření. Nejdřív si myslel, že se jedná o toulavého psa. Pak si ale uvědomil, že je to na psa moc velké. Přiblížilo se to ještě kousek a Naty si uvědomil, že je to na psa nejenom moc velké, ale také se to psu moc nepodobá.
Připomínalo mu to spíš vlkodlaka z nějakého hororového filmu. Ne, to je blbost. To se mu asi jenom něco zdá. Ovšem otočit se - to ne, co kdyby to zvíře přece jenom náhodou nevědělo, že patří mezi výplody Natyho fantazie a rozhodlo se udělat nějakou praštěnou blbost.
Po chvíli Naty zjistil, že to tvor před ním vážně netuší a na tu praštěnou blbost je celé natěšené. Skočilo totiž dopředu a ohnalo se to po něm tlapou, rukou, pařátem, prackou, nebo něčím jiným, co už Naty nestihl ve spěchu v duchu vyslovit, a to tak, že opravdově. Naty zaklel a ustoupil, co nejrychleji to šlo, aby ho jeho až moc opravdový přelud, který nejspíš právě vystoupil z jeho nejujetější představy, nemohl zasáhnout.[1] Při tak prudkém pohybu se mu ovšem podařilo ztratit rovnováhu a po chvilkovém mávání rukama se rozplácl na zemi jak široký, tak dlouhý.
Když by si celou událost pak probíral zpětně, byl tenhle pád veskrze velice, převelice šťastný. Za prvé, ani se pořádně nepraštil a nevyrazil si dech. Za druhé, nebylo to ani tak trapné, protože ho, první odrážka, nikdo neviděl, druhá odrážka, mohlo se to nazvat taktickým úhybem dospod, vzhledem k tomu, že překvapený vlkodlak, nebo co to vlastně bylo, nad ním velkým obloukem proletěl a po krásném klouzavém pohybu, který by každý normální smrtelník vykonal na ledu a ne na betonu, se zastavil asi dva metry od jeho plánovaného dopadu, nebo spíše doletu.
Naty se sbíral ze země a přemýšlel, co by tak mohl dělat. Utéct? To asi sotva. Praštit tvora katanou? Škoda katany. Nakonec usoudil, že bude nejlepší praštit ho tyčí, jednak protože patřila k těm levnějším částem jeho vybavení, a také proto, že zrovna část tréninku s tímhle předmětem ho ne tak úplně bavila. Nestihl si však vak ani sundat ze zad, když se po něm lycan znovu vrhnul.
No, tak to asi budu muset udělat bez výběru, pomyslel si Naty bezděčně a ohnal se po lycanu celým pytlem. A trefil se opravdu pěkně, přímo do lycanova čumáku, který i se svým majitelem odletěl a znovu zabrzdil za onoho ladně klouzavého pohybu kousek od Nathaniela. Kdo by také neodletěl, když ho kromě tyče a katany praštil i bokken? Určitě každý. Jenže ne každý by se ještě poté dokázal postavit. Lycan byl doopravdy velmi vytrvalý.
Jen co se vyškrabal na nohy, což bylo, mimochodem, celkem rychle, vrhl se znovu proti svému cíli. Naty odhadoval, že nebohé zvíře musí být hodně hladové. Nebo teď momentálně hodně nakvašené.
Vlkodlak byl u něj dřív, než si Naty myslel a rozehnal se po jeho ruce. A tentokrát se strefil a zakousl se mu do předloktí. A krátce na to se událo několik věcí.
Zaprvé Naty vykřikl. Zadruhé upustil celý vak. Zatřetí se roztáhly mraky na obloze natolik, že byl vidět celý měsíc, zrovna v úplňku. A začtvrté, lycan Natyho ruku pustil a žalostně zavyl. A rozprskl se. Tam, kde ještě před chvílí stál, se do vzduchu rozvířila hrst černého prachu, díky které Naty dostal záchvat kašle. A pak tam nebyla ani ta.
Když konečně přestal kašlat a lycan nepřicházel, rozhlédl se Naty okolo. Nic ani nikoho neviděl, jako by se tvor znenadání vypařil.
"Co to, sakra, bylo?" zeptal se nakonec nahlas. Jenže temnota a stíny okolo něj nebyly zrovna upovídaní společníci. Není proto divu, že se tehdy nic nedozvěděl.
Nejdřív si ve světle displeje mobilního telefonu prohlédl, jak vypadá jeho zraněné předloktí. Na to, jak moc ze začátku rána bolela, nevypadala vůbec hluboce. A hlavně skoro nekrvácela. Jenom dlouhý šrám, který se může snadno přihodit. Prostě půjde a doma si to vyčistí. Teď jen vymyslet, co s vakem. Nakonec se však rozhodl, že jeho obsah zkontroluje až doma na světle, kde si bude moct jednotlivé složky pořádně prohlédnout.
Škody nebyly moc velké. Katana vypadala v pořádku, bokken také. Jen tyč se pod silou nárazu rozštípla skoro až do jedné třetiny. To mu ani moc nevadilo. Stejně uvažoval, že ji nechá už nadobro doma. Alespoň o jeden krám na tahání míň.
Ale lycan se s tím zase praštit dal, uvažoval, když si pořádně drhnul v koupelně předloktí.
Rána se mu nezamlouvala. Nebyla nijak hluboká, to odhadl správně, ale pořád ne a ne zaschnout. Krev tekla pořád, i když jen velmi slabě.
Matka mu ji vydezinfikovala, což pekelně štípalo, a pak ji zavázala obvazem, ale Naty si nebyl jistý, jestli to pomůže. Naopak si spíš říkal, že moc ne. Nevěděl však, co jiného by asi tak měl udělat. Nezbylo tedy nic jiného, než doufat.

Další den vstal špatnou nohou z postele. Vyrazil sice o něco dřív, ale celou cestu mu připadala taška poněkud lehká. Až ve škole zjistil, že s sebou má jen sešit na dějepis a učebnici na Francouzštinu, která ještě ke všemu patřila Katy, protože on se francouzsky rozhodně neučil. Alespoň si to posledních několik let myslel. A navíc ho bolela levá ruka. Ráno, když si vyměňoval obvaz, připadalo mu, že rána se nezlepšila, naopak snad ještě zrudla. To se mu nějak nechtělo líbit.
Když však vešel do třídy, s ulehčením zjistil, že očividně není jediný, kdo má špatný den. První dvě hodiny beze zbytku zabíral seminář z chemie a fyziky, které se střídaly, ovšem tenhle týden na řadu chemie neměla přijít.
Třída byla nezvykle vylidněná, což bylo zvláštní. Vždyť Naty byl jediný, kdo na tenhle seminář chodil i kvůli chemii, ostatní byli vyloženě fyzikáři. Vlastně ne, ne úplně všichni. Ten další byla osůbka rozplácnutá na desce lavice zhruba uprostřed třídy. Buď spala, nebo tupě zírala na nesmazanou tabuli, kterou nejspíše měla smazat. Naty se kousek přiblížil. Odpověď B byla správně.
"Ahoj Slávko," pozdravil, "neposunula by ses kousek?"
"Ne," ucedila Slávka a nehnula se ani o píď. "Máš tu celou třídu."
Naty chtěl něco říct, když v tom vrazil do třídy Petr. Aspoň někdo další.
"Dobrý, zvládl jsem to ještě před učitelem," liboval si nadšeně. Bohužel, až pak zjistil, že kousek za ním majestátně kráčel profesor. Jinak to vlastně ani neuměl. Majestátní byl pořád. Pokud tedy zrovna nebyl protivný. A to dnes byl.
"Na místo, Rohozský!" zavelel a Petr urychleně zaplul do nejbližší lavice.
Slávka se nakonec se slabým povzdechem pohnula a uvolnila Natymu místo.
"Díky," oznámil tiše a vytáhl si na lavici sešit z dějepisu. Nic jiného neměl, tak co.
"Co to máš na ruce?" zpozorněla Slávka, když si ho pořádně prohlédla. "To ses zranil včera?"
"Ne," zavrtěl Naty hlavou, "no, vlastně jo…"
"Bolí to?" vyzvídala dál Slávka, když tu ji přerušil profesor. "Kroveníšová! Jestli jste si nevšimla, začala hodina. Mohla byste přestat švitořit a místo toho smazala tabuli?"
"Já jsem Krověnšíková, pane profesore," oznámila Slávka suše a vyškrabala se na nohy.
Profesor jí jenom věnoval zamračený pohled. Poté onen pohled přesunul na zbytek osazenstva skoro prázdné třídy.
"No, to vás teda přišlo, co, pane Culkin? Nesmějte se tak přihlouple, nebo půjdete slečnu Krovenšíkovou k tabuli vystřídat. A nemyslete si, že to bude kvůli tomu, abyste ji smazal."
"Jmenuju se Krověnšíková, ne Krovenšíková, pane profesore," ozvala se Slávka, když na ni však profesor znovu upřel nerudné oči, zmlkla a pokračovala ve své dosavadní činnosti.
Naty si povzdechl. Po tak perném setkání, které se událo předešlého večera, byl pořád ještě unavený a nechtělo se mu myslet. Navíc mu pořád nešel z hlavy ten škrábanec.
Po únavné hodině a půl fyzika konečně skončila. A Naty mohl říct, že ji ve zdraví přežil. Teď už mu zbývaly jen čtyři nepodstatné předměty a mohl jít domů.
Jedním z nich byla čeština, kterou měl s celou svojí třídou.
"Nazdar," pozdravil ho Filip, jen co hodil tašku na zem a zhroutil se na židli.
"Čau," kývl. Filip se měl, nemusel si užívat nějaký seminář z fyziky, kde byli jen tři a profesor byl poněkud špatně naladěný. Místo toho měl seminář z dějepisu, který ho silně bavil. Jak také jinak.
"Co se ti stalo s rukou?" Katy sedící vedle něj zaregistrovala Natyho zranění jako první.
"No jo, jak se ti to podařilo?" Filip naklonil hlavu ke straně.
"Hele, ani vlastně nevim," odpověděl Naty. První dvě hodiny, kdy zrovna ani moc nedával pozor, přemýšlel nad tím, jestli to, co se mu stalo, byla pravda, nebo nebyla. Nakonec došel k závěru, že se asi praštil do hlavy, nebo něco takového. Nebo se prostě jen škrábl o nějakou ostrou hranu a celý tenhle smyšlený příběh mu během noci vyprodukovala fantazie. To by šlo, ne? A hlavně by to bylo nejreálnější. Po Praze se přece neprohání za měsíčku vlkodlaci.
"Nebolí to?" vyzvídala Katy.
"Už se mě na to ptala ráno Slávka," odpověděl Naty. Bolelo to. Docela dost. Rozhodně víc, než by takový škrábanec měl, tím si byl jistý. Nahlas to ale neřekl; ještě by ho někam poslali, ať mu s tím profesoři něco udělají. A o to nestál.
Den se neuvěřitelně vlekl. Člověk by ani neřekl, že těch šest školních hodin může trvat tak dlouho. Už se nemohl dočkat, až bude zase zpátky doma.
Nakonec se tam doopravdy dostal. Unavený a neuvěřitelně šťastný. Radost ho ovšem přešla, když si sundal obvaz na ruce.
Škrábanec byl pořád stejně hluboký, napuchlý, nezahojený a dokonce ani nezaschlý.
"Do háje," ucedil, "co s tím, sakra, je?"
"Nazdar Naty," ve dveřích do koupelny se objevila Lizzy. Naty ani nevěděl, že je doma.
Znalecky, přestože zdálky, si prohlédla jeho ránu a pak si založila ruce. "Jestli se ti to urychleně nezačne zlepšovat, tak si budeš muset zajít k doktorovi."
"Hele, ségra," okřikl ji, "zavři dveře z druhý strany, jo?"
Ještě aby mu sestra promlouvala do duše, to tak!
Ale v jednom zase měla pravdu. Jestli se to nezlepší, opravdu s tím bude muset něco dělat.
Vytáhl ze skříně ajatin a znovu si ránu vydezinfikoval. Netušil, jestli to k něčemu bude, ale nic jiného ho nenapadlo. Kurzy první pomoci nikdy nebral, takže se musel spokojit s laickou dezinfekcí, která zabírala vždycky. Tedy, až dosud.
Přesunul se z koupelny do pokoje a zapnul notebook. Ránu si znovu vyčistil, neobvázal ji, aby případně rychleji zaschla a víc na práci toho neměl. Víkend byl za dveřmi a on zase nevěděl, co bude dělat. Možná by si mohl číst. Na stole se mu už delší dobu hromadily dva sloupce knih. První byl výběr všeho zajímavého, co našel v knihovně a chtěl si přečíst. Druhý, o něco vyšší, byly knihy z papíru Doporučená četba k maturitě, který mu visel nad stolem. Rozhodl se totiž, že si odškrtne každou knihu, kterou přečte. Na papíře ještě nebyla ani čárka.
Když by dal také takový seznam svojí sestře, už by alespoň jedna kniha byla označená jako přečtená, to věděl jistě. Ale co, podle své sestry by se neměl tak úplně řídit, ne?
Místo toho se připojil na chat. Také by si mohl něco zahrát. Jenže co? Všechny hry, co zatím měl, se mu už podařilo dohrát alespoň jednou a žádnou novou se mu nechtělo shánět. Takže to asi ne.
Při přemýšlení mu omylem uklouzl pohled směrem k rohu pokoje, kde nešťastně stála jeho tyč opřená o stěnu. Pořád byla rozštípnutá.
Naty se k ní otočil.
Ty mi budeš pořád dělat problémy, co? pomyslel si. Během dne si stihl vymyslet celý příběh, který dodával oné události věrohodnosti natolik, že tomu sám uvěřil. Ovšem tahle tyč, tahle pitomá naštípnutá tyč, mu to celé kazila.
"Mam nápad," prohlásil nakonec jejím směrem výhružně, "prostě půjdu a vyhodím tě. Nebo reklamuju. A bude."
Jenže i potom by věděl, že před nějakou dobou tu tahle pitomá naštípnutá tyč, stála a podkopávala mu tak jeho teorii o normální a reálné Praze. To se mu nezamlouvalo. Měl sice velmi bujnou fantazii, ale fantazie a realita, to je něco jiného. Často sníval o tom, že by se věci z knih nebo jeho vlastní hlavy zhmotnily a mohly by jen tak volně pobíhat po světě a vytvořily by tím ten tajemný pohádkový svět plný záhad a dobrodružství, kde se dějí zázraky a nikdo není vlastně normální. Sníval o tom, ale doopravdy si to nepřál. Vyrůstal ve dvacátém prvním století v Praze, naprosto nudném starém městě kdesi v České republice, kde někdy pršelo, svítilo slunce a z oblohy nepadaly sněhové vločky ale jakési podivné, studené a šedivé chuchvalce. Po obloze létala letadla, ne draci. V horách kutaly stroje a ne žádní trpaslíci. Neskrývaly se tu žádné tajné jeskyně, ve kterých odpočívaly princezny zakleté do krystalu, ani se nebojovalo bok po boku s elfy proti šílenci, ze kterého zbylo jen hořící oko bez víčka zírající na zem pod sebou z nějaké věže, a za skříněmi se nevychovaně neschovávaly cizí světy. Ne, tohle byl obyčejný, hmatatelný svět, takový, ve kterém vstáváte a ve kterém chodíte spát. Překvapí vás sem tam jenom nějakým tím deštíkem, sluníčkem, sněhem v červenci, nebo několika padajícími bombami.[2] Ale draci, elfové, nebo trpaslíci, to ne. Dokonce ani žádné ty čáry máry, přestože ty by mohly být nějaké to zpestření.
V tomhle světě člověk, dokonce i Naty, věděl, že stojí nohama na pevné zemi. A to bylo v životě to nejdůležitější. Jenže teď se musela objevit tahle tyč, která to všechno zkazila.
To ho na tom všem vytáčelo ze všeho nejvíc. Osmnáct let je všechno v pořádku a pak mu nějaký kus klacku začne dokazovat, že na něho v noci zaútočil lycan, který se po nějaké té chvíli, klouzaní po betonu a škrábanci záhadně rozplynul. To určitě. Zní to tak divně, že to prostě nemůže být pravda. Koneckonců, on je na tomhle světě mnohem déle, než tenhle klacek, který svůj klackovitý život začal nedávno v nějaké továrně.
"Tak," přikývl pochvalně, "ty mi nebudeš ukazovat, co je v tomhle světě normální a co ne, jasný?"
Vzal tyč do ruky, chvíli si ji prohlížel a pak jen zavtěl hlavou.
Ale rozštíplá je hezky, pomyslel si, když ji posílal pod postel. Při prudším pohybu ho v levém předloktí silně píchlo.
Ach jo, povzdechl si pak, ten škrábanec bude možná větší problém, než jsem si myslel.


[1] Popravdě řečeno to vlastně nebyla Natyho nejujetější představa. Takového vlkodlaka, nebo také lycana můžete potkat v mnoha filmech. Když už si Naty něco představoval, vypadalo to mnohem ujetěji a třeba i nebezpečněji. Ovšem tahle jediná bytost se rozhodla začít svoji existenci v reálném světě. Tím pádem by Naty možná měl vážně uvažovat o tom, že jeho přespřílišné představy by mohly zahltit svět, pokud na něj ovšem nejsou příliš fantaskní. Podotýkám to jenom proto, aby si nikdo nemohl myslet, že Naty má představivost bezejmenného měkkýše žijícího mezi ostatními perlorodkami někde pod hladinou oceánu a jeho fantazijní vrchol, kterému by mohl říkat představivost, je koule a ještě větší koule bílé barvy, kterou ještě ke všemu ne vždy dokáže přesně vymyslet, takže ony koule nejsou vždy kulaté. A co se týče vymýšlení jmen, radši se nebudu vyjadřovat.
[2] Díky Bohu, bomby nás už nějakou dobu nepřekvapují. Ale ten sníh v červenci je docela aktuální.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama