Obrázek nad kapitolou odkazuje na obsah povídky.
Kdo by chtěl sledovat moji aktivitu, může navštíit i můj druhý blog.
Máte nějaké připomínky? Pište, prosím, sem.

19.6.2017
První část 30. kapitoly Interregna

6.6.2017
Druhá část 29. kapitoly Interregna



(Interregnum) Kapitola 3. - Plavba do neznáma

10. října 2012 v 22:39

Zdrželi se přes noc. Vojáci odešli a do rána je nechali být. Cillian zatím přemýšlel o nejvhodnějším úniku z města.
Princezna se zatím rychle spřátelila se Zielou. Říkala si, že jednou, pokud bude královnou, určitě z ní udělá generála. Hodila se jí na post bojovnice a zároveň velitele nejvíc ze všech lidí, které kdy potkala. Navíc by se svojí povahou dokázala kdekoho přesvědčit, že ženy jsou nejméně stejně tak dobré jako muži. Také se jí zamlouvalo, že ji neoslovuje princezna nebo Alyssandra. Oslovovala ji jednoduše Allie, což jí přišlo mnohem více prosté a méně vznešené. To by se jí na cestu mohlo hodit. Cillianovi však stále moc nedůvěřovala, a tak byla druhý den brzy ráno trochu zklamaná, když zjistila, že zrovna on se rozhodl ji doprovázet.

"Dávej na sebe pozor, ano?" Ziela ji chytila za ruce, skoro jakoby se jí chystala promluvit do duše.
"A se mnou se nerozloučíš?" Cillian si dával záležet, aby jeho tón zněl co nejdotčeněji.
"Budu ráda, že mi na chvíli slezeš z očí," odpověděla mu bez zájmu.
"No, tak díky," povzdechl si Cillian. Cítil, že zrovna tohle jejich do špatných končin pomalu se svažujícího sourozeneckého vztahu moc neprospělo. Dalo se však něco dělat?
Ziela si povzdechla: "Počkej."
Překvapeně zvedl hlavu. Ziela mu podávala Eiw, malou, ale celkem milou pupu.
"To jako fakt?" nechápal.
"Stráže budou prohledávat celé město a nejspíš i zemi, dokud Allie nenajdou. Sem se taky vrátí. A jistému podezření, žes ji unesl, se mi nepodaří vyhnout. Tfay a Eiw jsou každá jako jedna strana mince a vědí, co se děje s tou druhou. Budu ti přes ni posílat zprávy."
"Páni, to mě nenapadlo," podivil se Cillian.
"Protože myslíš kolenem," pokrčila Ziela rameny.
"Díky," povzdechl si Cillian znovu, "ty musíš být vždycky milá, co?"
"Tak už dělejte," popohnala je netrpělivě.
"Jasně, jasně." Byli už skoro u dveří, když tu tiše dodala: "A… Cilliane?"
Překvapeně se otočil. Ještě nějaké to kázání nakonec?
Měla pohled sklopený ke špičkám bot a ani nevzhlédla, když tiše dodala: "Hodně štěstí."
Tahle věta mu vykouzlila široký úsměv na tváři. "Jasný. Pořád přece platí, že mi budeš číst na dobrou noc, ne?"
Odešel a nechal ji uvnitř samotnou.

"Kam míříme?" vyzvídala Allie.
"Dolů do přístavu," odpověděl Cillian, "znám jednoho starého rybáře, který nás sveze."
"Jsi si tím jistý?"
"Rozhodně. Neměl natolik štěstí, aby tě někdy viděl, takže si tě k princezně určitě nepřirovná. Navíc bude jenom těžko vědět, že tě někdo hledá. Rybáři vyplouvají brzo ráno a vrací se pozdě večer celí unavení a rozlámaní. Jestli někdo nemá čas ani náladu starat se o nějakou královskou rodinu, jsou to oni."
"Ale co když nás nesveze?" Pochybovala Allie.
Cillian se k ní naklonil. Bezděčně ucukla. "Neříkej, že se bojíš vody?"
"Nebojím," odsekla vzdorovitě.
"No tak vidíš. Ale kdyby byl přece jenom proti, usměj se na něj. To určitě pomůže."
Vyrazili doopravdy brzy; ještě se ani pořádně nezačalo rozednívat. Allie musela uznat, že Cillian jejich útěk nenaplánoval zrovna nejhůř. Ani s rybáři nebyly problémy. Jak se zdálo, Cilliana tu každý znal a každý se horlivě snažil mu pomoct.
Nakonec tedy vypluli na malé dřevěné loďce. Allie seděla na přídi a sledovala pomalu se vzdalující světla města.
Potichu si povzdechla; udělala dobrou, nebo špatnou věc? Když odcházela, říkala si, že je to to nejlepší, co může podniknout. Ale teď… teď si už nějak nebyla jistá. Vracet se jí však nechtělo. Ne teď, když se dostala tak daleko. Když už se do rozlouskávání celé té záhady jednou pustila, dokončí ji celou až do konce. Ale nejdřív se bude muset zbavit přebytečných lidí…
Cillian zrovna musel dělat společnost onomu rybáři, což mu nebylo zrovna po chuti. To ale princezna nevěděla a, popravdě, bylo jí to celkem jedno.
Sáhla do jedné z hlubokých kapes a vytáhla lahvičku naplněnou suchými listy nějaké byliny. Nikdy předtím to neviděla; když si však všimla, že Ziela má skříň plnou různých koření a sušených rostlin, nedalo jí to a přišla se podívat blíž. Zrovna to bylo v ten moment, kdy se Ziela s Cillianem bavili v druhé místnosti, alespoň si myslela, že to tak nějak bylo.
Na té skříni ji učarovala zrovna tahle jedna lahvička. Na jejím hrdle byl stužkou přivázán lísteček s nějakým názvem, ale hlavně, hlavně tam byly připsány účiny, které bylinky měly mít. Uspávaly. To by se jí mohlo hodit, alespoň to si celou dobu říkala.
Schovala je ve chvíli, kdy se loďka pohnula, a když se Cillian přiblížil, hodila jeho směrem provinilý úsměv.
"Doopravdy nevadí, že jsme tady?" zeptala se jakoby mimochodem.
Cillian zavrtěl hlavou. "Jenom zkoumal, kdo vlastně jsi. Myslím, žes mu padla do oka."
Přikývla. "Kdy nás pustí?"
"Ne tak rychle," rozesmál se Cillian, "vždyť nám ještě ani město nezmizelo z dohledu."
Allie se ohlédla a musela uznat, že měl Cillian pravdu. Poslední, dosud ještě stále nezhašené lucerny se mihotaly v dáli.
Otočila se čelem dopředu a zachumlala se do svého pláště. Někdy během dopoledne budou na dalším břehu. Jak se pak ale dostane dál?

"Ještě jednou díky," usmál se na starého rybáře Cillian, když Allie pomohl bezpečně na břeh.
"Rádo se stalo, mladý muži," přikývl rybář a odrazil od břehu.
Princezna se za ním chvíli dívala.
"Nevěděla jsem, že si lidé ve městech tolik pomáhají," řekla nakonec zadumaně.
"Vlastně ne vždycky. Popravdě mi asi spíš oplácel jistou laskavost," pokrčil Cillian rameny. O jakou laskavost šlo, o tom se však už nezmínil. Nebude přeci princezně vyprávět, že mu kdysi slíbil, že nechá na pokoji jeho vnučku, že…
"Kde to vlastně jsme?" otázala se Allie po chvíli.
Cillian ji jemně šťouchl do čela srolovanou mapou. Nečekala to, a tak vyděšeně ustoupila.
"Tady," ukázal, když ji rozvinul na plochém kameni opodál, "je to trochu severně od Baraneae. Vyhovuje, slečno?"
"Vyhovuje," přikývla Alyssandra váhavě.
"A kam vlastně míříme, smím-li se zeptat?" dožadoval se ještě odpovědi Cillian.
Allie si ho změřila pohledem. Nic se jí říkat nechtělo, ale přeci jen, alespoň něco málo by mohl vědět…
"Dobrá," povzdechla si, "mířím do Heitenu."
"Heiten?" pozvedl Cillian obočí, "To je na severu, ne? Co tam?"
"Severem svět nekončí," odbyla ho Alyssandra, "jsou ještě severnější místa. Třeba Pláně obývané barbary."
"To máš pravdu," přikývl Cillian a mapu zase sroloval.
"Mám návrh," oznámila mu Alyssandra najednou a mapu mu vyškubla, "dokážu se zorientovat lépe než ty, takže si tu mapu nechám, ano?"
"No, když myslíš," pokrčil rameny Cillian.
Allie se usmála.
Bože, je tak naivní, pomyslela si blaženě.
Cillianovi se hlavou honila podobná myšlenka. Princezna mu nevěřila ani co by se za nehet vešlo, o tom už věděl. Co však tušil daleko méně, byl způsob, jak jí dokázat, že doopravdy nemusí mít strach, že on je její přítel. Ale to byli vojáci, kteří ji hledali, kolem a kolem vzato také.
Napadla ho jedna jediná věta; vážně ti chci pomoct. Po šestnácti letech vedených ryze sukničkářsky už věděl, co by měl říkat a co ne, takže větu, kterou by ze sebe udělal ještě níže postaveného tvora, co se inteligence týče, radši urychleně spolkl a na její místo nasadil šarmantní úsměv.
"Možná bychom mohli zamířit do Galeise," začala Allie, zatímco znovu rozbalila mapu, "je to blízko a… ehm… nemuseli by mě tam hned poznat, že?" nesměle se na Cilliana ohlédla.
Když si jejího pohledu všiml, měl co dělat, aby se nezačal usmívat od ucha k uchu.
Takové oči se doopravdy jen tak nevidí, říkal si v duchu a ještě chvíli si nastalou situaci užíval. Pak jen mírně zavrtěl hlavou: "To bych na tvém místě nedělal. Uvědom si, že tě hledají stráže. Dle mého názoru bude tahle vesnice jedna z prvních, kam jejich cesty povedou."
"A kam bys tedy šel ty?" otázala se princezna zvědavě.
Cillian se zamyslel.
"Na pokraji útesů jsou různé vyhloubené jeskyně a průchody," prohlásil nakonec, "mohli bychom se tam schovávat léta a nikdo by nás nenašel."
Allie pokrčila rameny. "Tak dobrá."
Cillian tedy pomalu zamířil po okraji útesu dále. Někde tímto směrem by měla být sotva viditelná pěšinka, kterou se člověk může dostat dolů, tím si byl jistý.
"Cilliane," začala po chvíli mlčení Allie znovu, "proč mi vlastně pomáháš?"
A už to tu bylo. Zase.
"Podívej se na sebe," odpověděl jí nevybíravě, "možná že jsi princezna, ale o životě mimo zámecké hradby nevíš nic."
Allie užuž otevírala pusu, aby mu něco velmi chytrého odpověděla, pak ji však zase zavřela a naopak ještě sevřela rty. Cillian měl pravdu, ač se jí to líbilo sebeméně. Její otec býval králem a její matka královnou. Mohla by o sobě prohlásit, že patřila mezi princezny z pohádek, takové, které nová macecha odsoudila, a tak musely pracovat a byly po celou dobu svého života odstrkovány do pozadí a také jimi bylo opovrhováno, jen aby se celý jejich příběh zakončil nějakým princem ze sousední země, kterého by si takové princezny vzaly a pak se macechám mohly řádně pomstít. Jenže kdyby ona, Alyssandra, něco takového řekla, dozajista by své nevlastní matce ukřivdila. Celý její život se tedy ubíral přípravami na to, že se jednoho dne stane královnou… a z toho vyplývalo, že byla doopravdy zvyklá jen na to, co se dělo uvnitř královského paláce.
"To asi ano," připustila neochotně, "ale…"
"Takže v tomhle zlém světě budeš potřebovat něco jako ochránce, ne?" skočil jí Cillian do řeči.
"To dozajista," odtušila Alyssandra suše, "a co za to budeš chtít? Myslím tím, že ochránci chtějí za práci vždy platit." Konečně se dostala k otázce, která ji zajímala ze všeho nejvíc. Co si vlastně Cillian od takové věci slibuje?
Místo odpovědi se jí dostalo jen pokrčení ramen. "To si ještě rozmyslím. Mimochodem, tudy bychom měli sejít dolů. Dávej pozor, ať neupadneš, tady by to mohlo být obzvláště nepříjemné."

Na návsi vesnice Galeise někdo před dávnou dobou vztyčil sochu místního barona. Už jen nejstarší pamětníci dokázali říci, kdo to vlastně byl. Žil už tak dávno… I onen pomník byl postaven před dlouhou dobou; slaný vítr setřel baronovi veškeré rysy a jeho hlavu pokáleli racci. Nápis "Za čest a slávu!" tak díky tomu jaksi ztrácel na své působivosti.
Naproti této soše stál krámek s nářadím a ostatními předměty, které by se rybářům, řemeslníkům a farmářům z blízkého okolí mohly hodit. Před krámek kdosi postavil obrovskou ceduli, kam se přišpendlovaly lístky s roztodivnými zprávami. Na horním okraji této cedule seděl asi dvanáctiletý kluk v tvídovém sáčku, které mu už podle prvního pohledu bylo poněkud větší, a se stejně tak přerostlým baretem s kšiltem, který mu zakrýval část obličeje. O bok cedule se opírala hůl skoro stejně tak dlouhá, jako byl její majitel vysoký; kdyby se ho někdo na onu věc zeptal, dozajista by chlapec na vysvětlenou odpověděl: "Obvykle na ní nosívám zavěšenou lucernu, ale napadli mě piráti a sebrali mi ji." Nakonec by celý tento rozhovor skončil tak, že by ona dotazující se osoba mávla rukou a odešla by s přesvědčením, že tento chlapec žije s hlavou v oblacích a jednoho krásného dne se z něj stane romantický hladovějící umělec. Po chlapcově levici pak seděl obrovský sokol a sledoval dění kolem sebe obrovskýma žlutýma očima.
Nikdo se nad nimi nepozastavoval. Bylo krátce po válce, spousta vojáků, kteří se vrátili domů, měla poněkud zkreslený pohled na svět a nedokázala se začlenit do společnosti, a tak bloumala bezcílně po okolí a přidělávala problémy veřejnému blahu různými šarvátkami. Nebylo tedy nijak neobvyklé, že si s sebou nosil každý něco, čím by takové lidi mohl přetáhnout, když tušil, že se rvačce nevyhne. Sokol také nebyl nijak podivný, lovců se totiž nacházelo v okolí hodně. Když se to tedy sečetlo a podtrhlo, vycházely dva výsledky: první byl ten, že chlapec je syn, nebo učedník lovce, který se právě teď nachází uvnitř již zmiňovaného obchodu za cedulí a druhý byl, že chlapec je synem nebo učedníkem lovce, který během války přišel o život a teď je tohle ubožátko odkázáno jen samo na sebe a tohoto obrovského sokola. Kdyby si sundal svoji pokrývku hlavy, jistě by mu do ní přiletělo alespoň několik mincí.
Celkově byl klidný den, to musel uznat. Čtyři roky od skončení války a svět se zdál stejný jako dříve. Připadalo mu to příjemné, ale zároveň trochu děsivé. Život okolo se dokáže vyrovnat snad úplně se vším… Alespoň tak se po skončení války stalo, alespoň většinově. Vždy si myslel, že bude dlouho trvat, než se země uzdraví ze všeho toho utrpení, ale tady se mýlil. Nebo za to mohla nová královna?
Královna. Tenelle byla doopravdy pravá, nefalšovaná královna. Mohl se prohrabat jakýmkoliv množstvím svitků a knih, nikde by žádnou královnu v dějinách Omnie a okolních lidských království nenašel. Ale teď, teď seděla na trůnu. Vlastně docela přirozeně, když se nad tím člověk zamyslel; král umřel ve válce a zanechal po sobě dceru a manželku. Kdo jiný by tedy mohl vládnout než žena? Alespoň prozatím.
Zezačátku se všichni z této novinky zhrozili. Jemu to až tak divné nepřišlo. Možná, že tady vládli králové. Kdo jiný ale tahal za nitky, ke kterým byli tajně přivázaní, než jejich manželky? Všichni to podle jeho názoru moc řešili.
Přehodil si nohu přes nohu a zadíval se na skupinku vojáků, která právě zuřivě vtrhla na náves a začala s prozkoumáváním domů a vyslýchání skupinek občanů. Dva dokonce zamířili k němu.
"Hej, kluku," vyštěkl první přísně, "neviděl jsi tudy procházet podezřelou osobu?"
Na vojáka se upřely dva páry očí, jeden modrý nacházející se někde pod objemnou čepicí a druhý žlutý. Pod silou obou pohledů voják mírně zavrávoral. Nikdy v životě by ho nenapadlo, že se na něj nějaký chlapec může dívat tímto způsobem. A ten sokol…
"Stín se pokaždé táhne za svým vlastníkem," odpověděl na to chlapec, "jestli ne, modli se ke všem bohům, aby tě ve spánku nezabil."
Tentokrát voják mírně ustoupil. Kopí toho druhého se však začalo nebezpečně kývat, až se snížilo natolik, že mířilo chlapci přesně na hrudní kost.
"Tak viděl, nebo neviděl?" zavrčel nevrle.
Čepice se obrátila jeho směrem.
"Nacházíme se kousek od moře," odpověděla konverzačním tónem, "tam, odkud pocházím já, ale pořád prší."
Druhý voják zaskřípal zuby a popostrčil toho prvního, stále vytřeštěně zírajícího stejným směrem. "Tenhle se musel zbláznit, nebo co. Jdeme dál, stejně z něho nic nedostaneme. Jestli ale zjistím, žes mi něco tajil, dostaneš za uši, to si pamatuj!" křikl, zatímco ho táhl pryč.
"Ten sokol," mumlal si první voják polohlasně, "ten sokol mě pozdravil…"
Sledoval oba vojáky, dokud nezmizeli v ohybu první ulice. Pak se na sebe se sokolem podívali.
"Víš, co jsem ti říkal o zdravení lidí, Kori. Nemají to rádi," poučil ho nakonec.
Sokol Kori naklonil hlavu ke straně. "Já to ale rád mám."
Chlapec se znovu zadíval na sochu barona a povzdechl si. "Víš co? Leť se poohlédnout po nějakém rackovi. Vesničané ti budou protentokrát vděční."
Kori si otráveně odfrkl, nakonec však majestátně přelezl na chlapcovo předloktí a vzápětí už kroužil ve vzduchu nad vesnicí.
Chlapec si zatím zavázal rozvázanou tkaničku u ošoupané boty.
"Podezřelá osoba," zamyslel se nakonec polohlasně, zatímco zamířil směrem k pobřeží, "když tady jsou podezřelí všichni. Co já bych jim pomáhal…"
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Kuromaru-dono | 12. října 2012 v 0:04 | Reagovat

Takovej malinko feministickej začátek :D Ale jinak zase hezký :)
"Stín se pokaždé táhne za svým vlastníkem," odpověděl na to chlapec, "jestli ne, modli se ke všem bohům, aby tě ve spánku nezabil." - Tahle hláška mě fakt dostala :D to je fakt cool :D možná moje další oblíbená postava :D no... to sou zatim vlastně všechny až na Cilliana :D jinak se zdaj všichni tak strašně fajn :) Tak už aby tu byla 4. kapitola ;)

2 Kiwie | 12. října 2012 v 20:55 | Reagovat

Feministickej? O_O Proč feministickej?
A ten kluk... moje zdaleka nejoblíbenější :D i když se ti pozdějc asi už tak zamlouvat nebude.

3 Kuromaru-dono | 13. října 2012 v 22:57 | Reagovat

No...ženy jsou nejméně stejně tak dobré jako muži. :D jinak nic :D tvoje nejoblíbenější? :d a nebude zamlouvat? :d omg že on to nakonec bude gay? :D :D

4 Kiwie | 13. října 2012 v 23:32 | Reagovat

Etooooo... ehm. Všiml sis toho přibližnýho věku, kterej by mu okolí asi tak připisovalo? :D
A tohle... no jó, ale tohle je fakt doba, kdy byly holky s největší pravděpodobností dost v útlaku - představ si prostě něco na způsob baroka/rokoka. :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama