Obrázek nad kapitolou odkazuje na obsah povídky.
Kdo by chtěl sledovat moji aktivitu, může navštíit i můj druhý blog.
Máte nějaké připomínky? Pište, prosím, sem.

9.7.2017
  • Třetí část 30. kapitoly Interregna
  • Článek o Mítíru
26.6.2017
  • Druhá část 30. kapitoly Interregna


Kapitola 24. - Do útrob jeskyní

4. září 2012 v 13:41 | Keavy


"Tak, mám ty výsledky!"
Anthony stál u okna a sledoval výhled před sebou. Moře. A tam někde se to nacházelo. Tam někde bylo to, co ničilo pobřeží.
"Nevíme to úplně jistě, ale odhadujeme, že se jedná o nějaký vyhynulý druh, kterému se zázrakem podařilo přežít až doteď. Připomíná nám umihonského draka." Uprostřed místnosti stál roztržitý mladík v bílém plášti, očividně vědec.
Anthony přikývl. To byla potěšující zpráva, ale stále si nebyl jistý, jak proti takovému tvoru zakročit. Útočil na pobřeží nahodile, což znamenalo jistou nepříjemnost pro něj i pro zbytek osazenstva firmy ESO.
"Přemýšlejte, jak takového tvora vylákat," řekl jen prostě a znovu se zadíval z okna.



"Paddy? Kesho?" Nic se neozývalo. Jeskyně byla prázdná. Jako by tam nikdy nikdo nebýval vkročil. A ještě ke všemu se jí zdálo, že ji někdo sleduje.
Vyděšeně se vydala dál. Až teď si všimla, že jeskyně je ve skutečnosti bludiště. Mohla by se dostat naprosto kamkoliv.
"Jste tu někde?" Její hlas zněl v tmavém prostoru jeskyně slabě a vyděšeně.
Žádná odpověď se neozvala.
"Hej?" zavolala znovu. Jeskyně jí vracela jen její vlastní volání.
Přerývaně se nadechla. Nikdo tu nebyl. Ať se stalo cokoliv, octla se tu sama. Sama, ztracená uprostřed bludiště.
Cítila, jak propadá zoufalství. Něco takového se jí stalo naposled v Glasscarských jeskyních, ale tehdy tam s ní byl Kesha, Paddy, Layla a Rory. Teď tu byla sama a netušila, co podnikne dál. Cítila, jak se začíná celá třást, jak se jí do očí derou slzy. Vysíleně se opřela o stěnu a pomalu se posadila na zem.
"Kde jste?" zasténala, "Kde jste, abyste mi řekli, co mám dělat? Chcete mě tu nechat samotnou? Ale já nevím, jak dál…"
Najednou koutkem oka zaznamenala pohyb. Rychle se tím směrem otočila, ale jediné, co spatřila, bylo několik černých per snášejících se k zemi.
Pomalu k nim došla a jedno vzala do ruky. Připomínalo jí dorbné ohebné jehličky připevněné na dutém skleněném stonku, stejně tak ohebném. Na první pohled by člověk řekl, že se jedná o pírko, když se ho však dotýkal, připomínalo spíš kámen. A přesto se s ním dalo hýbat.
"Kdo jsi?" zašeptala tiše. Jeskyně však zůstávala stejně tichá a děsivá.
"Ne, tak ne," špitla, "takhle jsem to nechtěla." Po tvářích se jí začaly rozlévat slzy. Tuhly však v drobné krystalky, které, když spadly na zem, zacinkaly jako rolnička.
A ve chvíli, kdy její poslední slovo doznělo, ztuhla.
"Už brzy," Reg stále nepřítomně upírala zrak na kamenné dláždění pod sebou, "Už brzy. Ne, tak ne, takhle jsem to nechtěla."
Zoufale vzhlédla k nebi a tiše zasténala. "Kde jsi? Kde jsi, abys mi řekla, co mám dělat? Chceš mě tu nechat samotnou? Ale já nevím, jak dál, slyšíš?"
"Reg!" jakoby se jí s tím výkřikem podlomila kolena. S hlasitým žuchnutím dopadla na zem a objala se pažemi. To, co před chvílí pronesla, říkala její sestra. Její sestra… má vůbec šanci ji najít? Teď, když je tu úplně sama a ztracená? Teď, když už je z ní skoro úplný krystal?
Najednou uslyšela zaškrábání. Vyděšeně se za tím zvukem otočila. V temnotě zářily rudé oči, které se na ni krvelačně a hladově upíraly. Klečela na zemi jako přimrazená. Až když se oči začaly pomalu a zlověstně blížit, donutila se k nějakému pohybu.
Ve chvíli, kdy se rozběhla, jako by se celá jeskyně dala do pohybu. Přišlo jí, jakoby se z okolí vynořovaly další a další oči, které se na ni hladově upíraly, připravené po ní každou chvílí skočit.
A pak, pak zahnula za roh a octla se v ještě větší tmě. Nejspíš ve slepé uličce. Jeskyně dál nepokračovala.
Vyděšeně se ohlédla za sebe, na černou skalní stěnu a pak před sebe na blížící se rudé oči.
To je divné, pomyslela si zoufale, ještě před nějakou dobou jsem bojovala proti nějakým výtržníkům na ulici a teď… teď doufám, že mě přijde někdo zachránit.
A pak se masa rudých očí pohnula. Jako jedna osoba to skočilo vpřed a Lessie před sebe akorát stačila v obranném gestu napřáhnout ruce.
Ozvalo se několik cinknutí a slabé zavrčení. Pak následovalo ticho.
Lessie pomalu otevřela oči. Pořád stála na tom samém místě, s rukama stejně napřaženýma před sebou. Na opačné straně jeskyně však nebyly rudě žhnoucí oči. Místo toho tam stál vlkodlak a prohlížel si ji.
"Vypadá to, že jsem přišla právě včas," pronesla Rory zvesela a dloubla do Lessie čumákem, "cítila jsem, jak se na tohle místo cosi stahuje a běžela jsem sem. Nenapadlo mě, že tu najdu zrovna tebe."
"Rory!" Lessie se jí vrhla okolo mohutného krku.
"No, no, vždyť jsem toho tolik neudělala," namítala Rory dojatě.
"Kde jsou ostatní?" zeptala se Lessie, když se odtáhla.
Rory zavrtěla hlavou. "Měla jsi pravdu, tyhle jeskyně jsou divné."
"Laceground… věděli o tom?"
"Nejspíš ne…"
"Musíme je najít!" Lessie si setřela slzy a vyrazila dál. "Jenže kudy?"
"Myslím, že je to celkem jedno," zavrčela vedle ní Rory.
"Co se stalo?"
"Rudě žhnoucí oči a pak jsem se octla někde úplně jinde. Drž se mě!"
Lessie přikývla.
"Budou v pořádku, že?" zeptala se úzkostlivě.
Rory si vrčivě povzdechla. "Doufám. Snad."
Procházely jeskyní a ostražitě se rozhlížely kolem. Červené oči je pořád sledovaly, stejně nenávistně a hladově. Ale teď, když byla Lessie s Rory, cítila se mnohem lépe. Teď by se jim postavila, kdyby neměla na výběr.
A pak na ni něco skočilo.
Vylekaně sebou trhla a ztuhla, když se jí to něco omotalo kolem krku.
"Tady jste," zavrnělo to.
"Glippe?" otázala se přiškrceně.
"Ano, ufňukánku?" odpověděl také otázkou.
"A já se těšila, že tě máme z krku," zavrčela Rory.
"No, neraduje se moc," zamračil se Glipp.
"Neviděl jsi ostatní?" zeptala se rychle Lessie, aby se třeba nezačali ti dva hádat. Nebylo by to vůbec překvapující.
"Nevím ani pořádně, co se stalo," zavrtěl Glipp hlavou, "nejdřív jsem tam tak hezky stál a pak se najednou přiblížily ty oči. Měl jsem pocit, jako by se přeze mě přelily a pak… no, pak jsem se probral až tady. Bylo to tak rychlé, že jsem ani nestačil vykřiknout."
"To pravděpodobně nikdo," povzdechla si Lessie. "Ale to je jedno. Když jste tu byli vy, oni tu jsou někde také."
"Takže je třeba ty oči jednoduše odvedly někam pryč, to si myslíš," konstatovala Rory.
"Nevím," pokrčila Lessie rameny, "co si myslíš ty?"
"Já radši nemyslím. Vydala bych se je hledat."
"Ale kudy? Ta jeskyně je nejspíš doopravdy velká a my jsme se v ní ztratili," rozhlédla se Lessie okolo. Drobnými prasklinami prosakovalo světlo, takže vidět bylo.
"Cestu ven můžeme hledat až pak," namítl Glipp. "Tak jdeme!"
Jeskyně byla dost prostotrná i na to, aby se do ní vešla Rory.
"Takovéhle jeskyně měli vymyslet všude," pochvalovala si.
"Glasscarské byly také docela prostorné," odpověděl Glipp.
Najednou Lessie ztuhla, až do ní Rory málem vrazila.
"Co se děje?" zeptala se překvapeně.
"Cítíte to?" vyhrkla Lessie.
"Ne," zavrtěl Glipp hlavou, ale než se stihl zeptat, co by měl cítit, Lessie se rozběhla dál jeskyní. "Hej!" vykřikl a držel se jí drápky, co mu síly stačily.
Rory je za chvíli dohnala. "Co jsme měli cítit?"
Lessie ještě kousek běžela a pak se zastavila.
"Podívejte," ukázala před sebe.
Anthony zase sledoval obrazovku. Jenže ta před chvílí zablikala a pak zhasla úplně. Jeden z vědců prohlásil, že vypadl signál. Nic se nedalo dělat.
Ovšem to, co mohl spatřit ještě předtím, než se kamery vyply, viděl.
Pomalu zvedl telefon a vytočil jakési číslo. Chvíli poslouchal přerušovaný tón a pak se na druhé straně ozval praskavý hlas.
"Končí nám legrace," řekl Anthony stručně.
Rory ztuhla. Glipp jen obdivně zavrněl.
Před nimi se rozkládala jeskyně, po celé délce jejích stěn trčely do všech stran krystaly a ne jen tak obyčejné. Že se jedná o cyfary, poznali všichni bezpečně.
"Tady se děje něco, čemu nerozumím," zavrtěla Lessie hlavou.
"Proč?" nechápal Glipp.
"Mám pocit, že se nenacházíme nikde v okolí Lacegroundu. Řekla bych, že jsme mnohem dál. Ale jak to?"
"Ty oči," prohlásila Rory jednoduše, "třeba nás někam odnesly a my ani nevíme kam."
"Ale já zůstala celou dobu na jednom místě," zaprotestovala Lessie.
"Místo, kde jsi stála, se může podobat místu, kde ses objevila," namítla Rory.
"Ale co teď?"zamračil se Glipp, "jestli jsme něde úplně jinde, je dost možné, že už nikoho nenajdeme, ne?"
"To je docela dobře možné," přikývla Rory, "ale měli bychom se o to aspoň pokusit."
Lessie vytáhla mobil. Přesně jak očekávala, nic jako signál tu neexistovalo. "Ach jo," povzdechla si nešťastně.
Rory se vydala pomalu dál.
"Je to tu zvláštní," pronesla tajemně.
"Celý cyfar je zvláštní," odpověděla jí Lessie. Nešťastný pocit ji ne a ne opustit. Jak by také mohl? Co když už nikdy nikoho z ostatních neuvidí? Bolstera, Claima, dokonce ani Laylu, Paddyho nebo Keshu…
"Klid, nějak se nám je podaří najít," dloubl do její tváře Glipp čumákem. Popravdě ji to moc neuklidnilo.
"Ale ne," zavrtěla Rory hlavou, "tedy ano, cyfar je zvláštní, ale tady…jako bych tu cítila něco známého. Jako by bylo něco ve vzduchu, víte?"
"Vážně?" Lessie se nadechla, nic však necítila. Vzduch jí tu připadal stejný jako všude okolo.
"Mně tu také nepřipadá nic divného," přidal se k ní Glipp.
Rory se znepokojeně rozhlédla. "To se mi nelíbí. Co by to tak mohlo být?"
"A nezdá se ti to?" nadhodil Glipp jakoby náhodou.
"Nějaký plyšový mýval nebude zpochybňovat moje smysly a pocity," zavrčela Rory.
"Tak to pardon, nechtěl jsem slečnu Prašivku urazit," zavrněl Glipp.
"Dej pokoj, nebo tě roztrhám na kousky," zavrčela Rory.
"Nechte se," usadila je Lessie, "nikdo tady nikoho trhat na kousky nebude a nikdo taky nikomu nebude říkat Prašivka, jasné?"
Rory se vrčivě zasmála, zato Glipp si nešťastně povzdechl.
"Jedinou zábavu mi zakáže," mumlal si pro sebe nešťastně.
Nějakou dobu pak kráčeli mlčky. Hodinu, možná dvě, to Lessie nedokázala odhadnout. Jakoby čas v tomhle zářivém bludišti splynul dohromady do jedné velké, mléčně bílé šmouhy.
A pak najednou jeskyně končila. Alespoň si to Lessie myslela. Zbývalo už jen zabočit za ohybem cyfarové stěny. Přišlo jí, že odtamtud přichází obyčejné světlo a dokonce snad i něco jako závan čerstvého vzduchu. Najednou si uvědomila, že čím dál postupovali, tím víc se oteplovalo.
"Rory má pravdu," řekla nahlas, "opravdu je to tu zvláštní. A nikoho jsme nenašli," dodala nešťastně.
"Neboj, jestli je nenajdeme, otočíme se a půjdeme zase zpátky," uklidňoval ji Glipp. Jenže jeho uklidňování ji vyděsilo ještě víc.
"Jenže kolik na to máme času?" vyhrkla zaoufale. "Všichni jsou pryč, my jsme ztracení a moje sestra je bůhvíkde. Horší už to snad ani být nemůže!"
"Jestli ne, tak jsi nezažila ty opravdu špatné časy," usadila ji Rory. Lessie si najednou vzpomněla na její i Glippovo vyprávění o tom, jak žili za doby jakési vyhlazovací války před skoro tisíci lety, a zmlkla.
"No proto," pousmála se Rory a popošla směrem k ohybu.
"Honem," popoháněl Lessie Glipp, "ať nám neuteče."
Lessie také přidala do kroku a u ústí se překvapeně zastavila.
"Co je to?" konstatovala pak vyděšeně.
"Domov," pronesla Rory záhadně.
Před nimi se rozkládalo cosi, co Lessie připomínalo kráter. Nemohla si tím však být jistá. Nikdy v žádném kráteru nebyla, aby to mohla říct přesně.
"Kráter," rozhlédla se Rory. V jejím hlase znělo cosi skoro jako obdiv.
Takže to doopravdy je kráter, pomyslela si Lessie. Pak ji něco zarazilo. To něco byla tichá hudba. Přelévala se vzduchem všude okolo a odrážela se od stěn jeskyně, které zvenku vypadaly jako obyčejný bělavý vápenec.
"Ta melodie," vydechla Lessie, "copak jsme někde…"
"V Chainu?" dopověděla za ni Rory, "Ne. Ta melodie je přeci úplně jiná, poslouchej ji chvíli."
Lessie se zaposlouchala a musela dát vlčici za pravdu. Zatímco v lesích okolo Mistyridu nebo Ugrinuisu se ozývaly jen tóny spinetu, hudebního nástroje, který nikdy neviděla, tady jí přišla melodie úplně jiná. Nedokázala si ji však zařadit. Zněla jí cize.
"A teď se rozhlédni okolo," pokračovala dál Rory, "připadá ti to tu jako v Chainu?"
Lessie se rozhlédla. "Ne," vydechla pak.
Dno celého kráteru bylo porostlé jetelem, kterým se čas od času ke světu probíjely pampelišky. Byly zrovna odkvetlé, a když zafoukal vítr, jejich drobná semínka se rozvířila všude okolo. Také hojně tu rostly keře, jejichž květy připomínaly obrovské barevné bambule. Lessie měla podezření, že tyhle rostliny kvetou správně až v létě. Celkově jí připadalo, že je tohle místo něčím zvláštní, čarovné. Mystiku celého toho místa podtrhovaly kamenné, nebo kovové lucerny roztroušené všude okolo.
Po jetelovém paloučku vedla cestička vytvořená z plochých ohlazených balvanů. Měla tři směry. Vedla buď rovně, doprava, nebo doleva. Doleva vedla doprostřed jetelového paloučku s odkvetlými pampeliškami a dvěma mohutnými jabloněmi, mezi nimiž stál altánek, který Lessie něčím silně připomínal budovy v Chainu. Cesta doprava vedla mezi keře. Až teď si všimla, že se prostředkem jako stříbrná stuha vine potůček. A rovně, rovně vedla až k úplnému kraji kráteru, kde stál malý dvouposchoďový domek s krémově bílou omítkou, cihlovou verandou a černou střechou.
Všude po kráteru se válely cáry mlhy, ale přesto tam bylo teplo tak velké, že by ani nemusela mít na sobě kabát.
Vzhlédla nahoru. Bylo poměrně zamračeno, jako by mělo začít každou chvílí pršet. Nahoře přes okraj kráteru spadaly dolů šlahouny jakýchsi keřů a vřesu.
"Není tohle…" zakoktal Glipp, "není tohle Mítír?"
"Je," přikývla Rory, "jsme na severu v Koemyře. Když bys vylezl ven, uviděl bys zbytky zničené vesnice."
"Ale to je prokleté místo!" vyhrkl Glipp. Srst se mu naježila, že bodala skoro jako bodliny. "Stejně jako v Chainu. Tohle místo je stejné jako Ztracené údolí, Zapomenuté město, Město mrtvých, nebo Mlžná hora!"
"Ne, to tedy není. Na všech těchhle místech žijí jen obyčejná monstra. Ta, co žije tady, je jedna z nás."
"O čem se to bavíte?" nechápala Lessie, když v tom se za nimi ozvalo: "Ehm… dobrý den."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama