Obrázek nad kapitolou odkazuje na obsah povídky.
Kdo by chtěl sledovat moji aktivitu, může navštíit i můj druhý blog.
Máte nějaké připomínky? Pište, prosím, sem.

15.9.2017

  • Druhá část 31. kapitoly Interregna

4.9.2017
  • První část 31. kapitoly Interregna
  • Nově pod menu přidána možnost odběru novinek na mail



(Královna moří) Kapitola 17. - Vlk a mýval 2/2

2. září 2012 v 21:54 | Keavy


Cedric se opíral o polorozbořenou stěnu katedrály a smutně upíral oči na zářivou hladinu pod sebou. Na okolí se snesla noc a kromě lampy osvětlující Anyin narychlo připravený příbytek, byla jediným zdrojem světla rozlehlá tůně.

"Jsi v pořádku?" ozvala se za ním Lessie. Cedric byl tak zahleděný do drobných jiskřivých vlnek, které se na tůni tvořily, že si Lessiina příchodu ani nevšiml.
"Víš, od chvíle, kdy jsme se vydali sem, vypadáš docela špatně. Skoro nespíš…" pokračovala Lessie a posadila se do měkkého mechu, "co se děje? Mám o tebe strach."
Cedric se posadil vedle ní.
"Víš," řekl pak tiše, "je to tu jiné, než jinde."
"Toho už jsem si všimla," pokývala Lessie vážně hlavou, "ale stejně… proč byli lidé v Mistyridu tak nepřátelští? A… ty ses taky s nikým nebavil, přestože je to tvůj domov. Musíš tam mít přeci nějaké známé, ne?"
Povzdechl si a položil smutně bradu na kolena.
"Měl jsem," řekl pak tiše, "ale už nemám."
Lessie se na něj překvapeně zadívala. "Jakto?"
"Jak vidíš, je to tu všude velmi… nadpřirozené, abych tak řekl. Lidé se naučili na ty nejstrašlivější věci zapomínat, aby se nezbláznili. To ovšem vedlo k tomu, že se jim postupně z mysli vypařil každý. Zapomněli by, že znali svého souseda, kdyby žil pryč dostatečně dlouho. A pak… po tom všem, co se tu děje, nemají cizí lidi moc v lásce, víš?"
"Co se tu děje?" zeptala se Lessie vyděšeně. Tušila, že to nebudou jenom malé problémy způsobené hrstkou místních strašidel.
Cedrikovi se zalily oči smutkem a po chvíli promluvil tichým, chraplavým hlasem.
"Na střední jsem chodil v Arye, žil jsem u tety. Po skončení jsem se vrátil sem. To bylo skoro před rokem. Tehdy… tehdy se stalo něco významného…" Hlas se mu zlomil. Nešťastně se podíval směrem k místu, kde kdysi jistě stál oltář. Teď už po něm nezbývalo nic než jen pár sloupů.
"Ta věc se stala tady," zamumlal.
"Jaká věc?" Až poté, co otázku Lessie vyslovila, si uvědomila, že to nebyl zrovna ten nejlepší nápad. "Promiň," kousla se do rtu, aby už nic hloupého neřekla.
Cedric zavrtěl hlavou. "To je v pořádku, jen… jen jsem o tom ještě nikdy s nikým nemluvil."
"Nemusíš mi nic říkat, jestli nechceš," vyhrkla Lessie hned, "byla blbost, že jsem se na to zeptala. Omlouvám se."
Cedric se smutně usmál. "Taky jsi mi o sobě řekla něco, o čem jsi nechtěla s nikým jiným mluvit, ne?"
Lessie přikývla. Poté, co svoje problémy vyslovila nahlas, cítila se mnohem lépe. Z nějakého důvodu byla ráda, že to řekla zrovna Cedrikovi, i když nevěděla proč.
"Víš, ještě donedávna se tu slavil svátek. Už si přesně nevybavuju, jaký to byl… také se mi podařilo rychle zapomenout. Bylo to krátce poté, co jsem napsal knihu, to si pamatuju. A také nejspíš jako jediný vím, co se tu tehdy stalo." Na chvíli se odmlčel a pak pokračoval: "Pokaždé tu byly úplné davy, celý Mistyrid se sem seběhl. Já přišel poměrně pozdě, takže jsem stál na úplném okraji mýtiny. Ale je to jedno, v noci světlo dosahovalo dost daleko, takže bylo vidět skoro kamkoliv. Jenomže tehdy bylo něco špatně už od začátku. Jakoby uvnitř té tůně něco bylo a to světlo tak stínilo. Nejdřív to byl jen pocit, ale… nebyl." Zadrhl se mu hlas. Vypadalo to, že tady jeho vyprávění končí, ale nakonec znovu promluvil.
"Ať to bylo cokoliv, připomínalo to obrovského hada. Nebo možná draka, takového, jaký bývá v těch několika legendách z Umihonu, které se k nám dostaly. Rozhodně to bylo děsivé a nevypadalo to moc přátelsky. Zvlášť, když to začalo útočit na lidi, co stáli kolem."
Lessie jen ohromeně poslouchala. Skoro živě si představovala obrovskou příšeru, jak útočí na nicnetušící Mistyriďany shromážděné okolo katedrály.
"Brzy se to zase stáhlo a víckrát to nikdo neviděl. Ale hodně lidí při tomhle útoku přišlo o život. Moji rodiče a sourozenci také," dořekl Cedric smutně. "To proto sem už nikdo nechodí."
Když Lessie viděla jeho smutný pohled, měla co dělat, aby ho neobjala. Uvědomila si, že vidět ho tak smutného, ji bolí stejně, jako by na jeho místě byla ona sama.
"Je mi to moc líto, Cedriku," zašeptala nakonec. Nenapadlo ji, co jiného by mohla říct.
"Říkej mi Kesha." Po posledních chvílích, které spolu strávili, to byl první úsměv, který na jeho tváři spatřila.
"Cože?"
"Popravdě se tak jmenuju," sklonil hlavu a znovu se zadíval pod hladinu tůně, "naučil jsem se ze začátku nikomu nevěřit a radši se tak rovnou představuji pseudonymem z knih. Víš, říká se u nás, že jména mají velkou moc a ten, kdo je zná, dokáže nevídané věci."
"Škoda, že jsem tvé pravé jméno neznala už dřív," usmála se Lessie, "možná, že bych ty neuvěřitelné věci dokázala také."
"To jsi dokázala i bez toho," usmál se na ni Cedric sladce. Nebo teď už možná Kesha. Lessie si nebyla jistá, jak by mu měla říkat.
"Fakt?" pousmála se.
"Fakt," přisvědčil Kesha a opatrně jí strčil za ucho pramen tmavě hnědých vlasů, který se jí přes den uvolnil z účesu a teď jen volně splýval okolo obličeje dolů.
"Co jsem třeba dokázala?" zeptala se zvědavě.
Než však Kesha stihl odpovědět, ozval se za nimi Glippův pobavený hlas.
"Jestlipak nejdu nevhod." V rozporu s tím, co říkal, se ještě přiblížil.
Kesha Lessie hned pustil a kousek se od ní odtáhl. "Stalo se něco?"
"Ale, nic zvláštního. Anya jenom začíná být netrpělivá, kde to trčíte a Layla pro změnu začala vymýšlet různé nápady a návrhy, kde asi tak můžete být." Teď se konečně Glipp dostal tak blízko, že ho bylo ve světle celého vidět. "Ne všechny jsou asi nepravdivé," dodal s mírným úšklebkem.
"Ehm, asi bychom měli jít." Lessie se omráčeně zvedla a zahleděla se na druhý břeh směrem k oltáři.
"Kesha…" zamyslel se Glipp, "Já si říkal, že Cedric není zrovna jméno, kterým by se v Chainu někdo jmenoval. Tohle je lepší. Ale není zrovna moc pěkné, nic proti tobě."
"Já vím," pokrčil Kesha rameny, "také proto mi okolí říká jinak."
"Takže tady jste," vybafla na ně Layla zlehka, když se konečně vrátili.
"No konečně, už jsem si myslela, že to kafe budu muset ohřát," lamentovala Anya.
"Promiňte," špitla Lessie a posadila se dál od ostatních. Kdyby bylo na ní, vůbec by nikam nechodila. Zůstala by na břehu tůňky s Keshou… Líbilo se jí, že byla první, kdo se dozvěděl jeho skutečné jméno. Věděla však, že už teď není jediná a za chvíli se to dozvědí od Glippa všichni.
"Takže," začala Anya a rozlila kávu do bílých porcelánových šálků. Paddyho napadlo, jestli nejsou z Umihonu. Kdyby tu s nimi byl Nogori, jistě by mu řekl, jestli jsou, nebo ne…
"Jak jsem už řekla, vaše cesta není jen tak obyčejná. Ale to vám už mohlo dojít, díky Lessiiným schopnostem."
Všichni bezděčně přikývli. Bolster předtím také vyslovil něco podobného.
"Reg ví, kam vás vede. Tedy, to je vlastně jen takový řečnický obrat," pokračovala Anya dál, "a na konci… bude malé překvapení. To vám nemůžu prozradit, ale rovnou říkám, že byste se měli připravit ještě na spoustu nevšedních věcí a situací. Myslím to s vámi dobře."
Layla polkla. Myslím to s vámi dobře. Z toho jí naskakovala husí kůže.
"Ale jestli si myslíte, že vám řeknu jenom tohle, tak se nemusíte bát. Jsem tu, abych vás nasměrovala dál, víte?"
"Jo?" zavýskla Layla, "Takže jsme tě nepotkali úplně zbytečně?"
"Jistěže ne," ohradila se Anya mírně dotčeně, "poradím vám. Ale jen trochu. Takže… hledáte velké ložisko cyfaru."
"To nám moc nepomohlo," povzdechl si nahlas Paddy.
"To ložisko najdete na severu v horách," dopověděla Anya. "To vám pomůže víc?"
"Jo!" zavýskla znovu Layla a luskla prsty. Lessie byla ráda, že nepraštila pěstí do stolu, jak to také bývalo jejím zvykem, protože by se tím všechny šálky s kávou nejspíše převrhly.
"Takže bychom měli mířit na sever…" zamyslel se Bolster, "Nejjednodušší by bylo dostat se do Ugrinuisu, co myslíte? Ten je na úpatí hor."
Kesha přikývl. "Horší ale bude dostat se tam. Severně jsou lesy takřka neprostupné a hory také nejsou nejlepší terén…"
"To je pravda," přikývl Bolster, "Tam se pěšky člověk opravdu jen tak nedostane. Kdysi prý bývaly stezky, ale ty jsou schůdné jen pro ty, kteří je dokážou najít. A to my rozhodně nejsme."
"Co ty víš? Lessie má přeci zvláštní schopnosti," obořila se na něj Layla.
"To je sice pravda, ale na tohle asi nebudou stačit ani ty, nebo snad ano? Ty cesty vědí jenom lidé, kteří v horách žijí."
Lessie přikývla. Bolster měl pravdu. Ať by se snažila sebevíc, její zvláštní schopnosti by jim tu nepomohly.
"Byl jste tam někdy?" zeptala se pak.
Bolster přikývl. "Dostali jsme se tam letecky."
"Jenže jak se tam máme dostat my?" zavrtěl Paddy zoufale hlavou.
"Stejně?" navrhla Anya.
"Ty ses zbláznila? A kde asi máme vzít nějakou loď?" Paddy nevěřil vlastním uším. Ta ženská snad nežila v normálním světě, nebo patřila k hrstce těch bohatých, kteří si mohli něco takového dovolit. Usuzoval však, že druhou možnost může vyloučit.
"Tak nic," pokrčila Anya rameny, "ale chtěla jsem pomoct."
"Ne, tohle nějak zvládneme," prohlásil Bolster a snažil se, aby to znělo sebevědomě.
"Ale jak?" Glipp se stulil na stole do klubíčka a pobaveně Bolstera sledoval.
"Roughwind," navrhl Bolster po chvíli přemýšlení, "to je přístav hned pod horami. Lodě tam staví na doplnění paliva ještě předtím, než vyrazí dál na sever. Můžeme se zkusit tajně dostat do skladiště jedné z nich a svézt se s nimi."
"Proč potají?" nechápala Rory, "Proč se jich prostě nezeptáme?"
Bolster si ji lítostivě měřil. "Ty jsi naposledy pořádně viděla svět tehdy před tisíci lety, že? Tak to tě rovnou musím varovat: za tu dobu se to tu dost změnilo."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama