Obrázek nad kapitolou odkazuje na obsah povídky.
Kdo by chtěl sledovat moji aktivitu, může navštíit i můj druhý blog.
Máte nějaké připomínky? Pište, prosím, sem.

9.7.2017
  • Třetí část 30. kapitoly Interregna
  • Článek o Mítíru
26.6.2017
  • Druhá část 30. kapitoly Interregna


(Královna moří) Kapitola 15. - Zpívající lesy 1/2

2. září 2012 v 21:42 | Keavy


Stála na jakési mýtině, porostlé stromy tak starými, že si ani netroufala odhadnout, kolik toho už zažily. Byly obalené mechy a lišejníky, které někdy visely i z větví, takže připomínaly pavučinové závěsy. Popadané a ztrouchnivělé kmeny z velké části porůstal břečťan. A uprostřed toho všeho se mezi úlomky kamene tyčila stará polorozpadlá budova, taková, jakou můžete spatřit i v Mistyridu.
Les byl tedy někde v okolí. Reg tu jistě prošla, o tom nebylo pochyb. Proč sem ale šla? A kam odsud mířila?

Lessie se s trhnutím probudila.
"Další sen?" zašeptala a posadila se na posteli. Mohla to počítat za druhou vizi, která jim spolehlivě ukáže cestu? To netušila.
Podívala se na hodinky, které odložila kousek vedle sebe. Moc toho na ciferníku nerozpoznala, ale odhadovala, že bude chvilka po třetí hodině. Layla i Rory spaly.
Přešla tedy ke dveřím a opatrně je otevřela - vedly na chodbičku s vysokými okny, která byla pořád otevřená, alespoň to usoudila, protože od chvíle, kdy vyšplhali nahoru, je nikdo nezavřel.
Postavila se k jednomu z nich a zahleděla se na měsíc. Lišil se od toho, co mohl člověk vidět v Glomeře. Tam vypadal jen jako malá, rozmazaná bílá šmouha na obloze, ale tady byl tak velký a zářivý, přestože ještě před chvílí nepochybně hustě pršelo.
Po chvíli zaznamenala, že není jediná, kdo sleduje noční oblohu. Nejdřív si ho nevšimla, ale teď ho viděla celkem zřetelně.
"Nemůžeš spát?" zeptal se Cedric, když k ní pomalu došel.
"Zdál se mi sen," odpověděla Lessie pomalu.
"Aha," Cedric si sundal kabát a přehodil jí ho přes ramena.
"Není mi zima," zavrtěla sebou Lessie. Byla to pravda. Děsilo ji to.
"To ti nevěřím," usmál se Cedric jemně. "O čem se ti zdálo?"
Lessie chtěla prostestovat, ale viděla, že to nemá cenu. Namísto toho si jen povzdechla a převyprávěla Cedrikovi všechno, co ve snu viděla.
"Nemůže to být les, kterým jsme dnes procházeli?" zeptala se pak s nadějí v očích.
"Pochybuji," zavrtěl Cedric hlavou, "podle toho, co popisuješ, byl tenhle hustší a starší."
Lessie se zahleděla z okna. "Asi ano," připustila pak smutně.
"Takových lesů je ale v okolí dost," pokračoval Cedric.
"Opravdu?"
Přikývl.
"Jsi si jistá, že podle toho snu Reg najdeme?" zeptal se po chvíli přemýšlení.
"Nevím," povzdechla si Lessie, "opravdu nevím. Už jednou se mi podobně zvláštní sen zdál a zavedl nás do Glasscarských jeskyní. Co když je to spojené s těmi… schopnostmi, které mám?"
Při poslední větě na něj zděšeně pohlédla.
"Proč vlastně tvoje sestra zmizela?" otázal se Cedric mírně. "Chci říct… byla vždycky tak zvláštní?"
Zavrtěla hlavou. "Nevím, proč zmizela. I když je pravda, že tomu něco předcházelo."
Cedric ji chvíli pozoroval. "Paddy to něco ví také?"
Zavrtěla hlavou. "Ne úplně."
"Takže to neví nikdo," přikývl Cedric. "Promiň, jenom jsem se chtěl zeptat."
Lessie se zahleděla do jeho očí. Velké, něžné a přátelské… za poslední dny se naučila mu věřit.
"Bála jsem se říct to někomu jinému," odpověděla po chvíli.
Znovu pohlédla na měsíc, zhluboka se nadechla a spustila: "Nad naším městem stojí elektrárna. Reg jí byla vždycky posedlá. Bylo to hrozné, věř mi. A jednou… jednou zašla tak daleko, že se octla v reaktoru."
"Cože?" Cedric na ni vykuleně zíral.
"Pak teprve začala blouznit…" dokončila Lessie a zvedla hlavu tak, jak to obvykle dělával on sám.
"Proč jsi to nikomu z nás neřekla?" zeptal se Cedric překvapeně.
"Myslela jsem, že se tím nic nezmění," přiznala Lessie a opřela se o okenní parapet.
"Nezmění, to je pravda."
"Navíc," pokračovala, "ještě to není všechno."
Cedric ji chvíli pozoroval a pak jí přitáhl kabát blíž k ramenům.
"Není mi zima," usmála se Lessie slabě, "už jsem ti to jednou říkala."
"A já ti už jednou říkal, že ti nevěřím," usmál se Cedric, ale hned nato zase zvážněl.
"Ale já to myslím vážně…" povzdychla si Lessie. "Doufám jen, že je ten sen pravdivý. Musím ji najít co nejrychleji."
"Hrozně se na ni upínáš," odpověděl Cedric, "víc, než jsem kdy u kohokoliv viděl."
Lessie se konečně otočila zády k měsíci i klidné noci a posadila se na zem pod sebou.
"Musím ji najít, dokud mám ještě čas," řekla.
"Čas?" Cedric se posadil vedle ní a vzal ji opatrně okolo ramen. Byla ledově studená, to cítil i přes kabát. Připadalo mu to zvláštní.
"Umírám, víš," povzdychla si Lessie smířlivě a schoulila se do klubíčka.
"Neblázni," pousmál se zase Cedric, ale byl to úsměv silně nejistý.
"Ten den… Spadla do reaktoru a poté, co se probudila, začalo její bláznění. To Paddy ví. A také ví, že," trhaně se nadechla, "že já ji z toho reaktoru vytáhla."
Sotva druhý den ráno Lessie vyšla z pokoje, padla Jackovi do náruče. Tedy, ne přímo doslova.
"Tak co, princezno?" smál se vřele, "Jak se vyspala? Ta zdejší hudba dost ruší."
"Princezna?" Lessie to slovo znělo zvláštně. A nejspíš to bylo poprvé, kdy ji upřímně vyděsilo.
"Máte jasno, kam půjdeme? Nebo tu chcete strávit delší dobu?" Bolster byl jen kousek za Jackem.
Lessie si vzpomněla na nepřátelské tváře místních obyvatel a mírně se otřásla. Nechápala, jak tu mohl Cedric žít.
Layla byla stejnéh názoru. "Určitě ne," odvětila rázně, ale pak se tázavě zahleděla na stranu. "Kam teda půjdeme?"
"To by mě také docela zajímalo," přikývl Paddy. "Zdál se ti alespoň nějaký sen, Lessie?"
"Zdál," špitla Lessie sotva slyšitelně.
Jack se k ní dychtivě naklonil. "A? Povídej."
Lessie přešla k oknu, opřela se o parapet a ukázala před sebe. Ulice vedla do dálky směrem k temnému lesu.
"Ty chceš jít do lesa?" Protáhl Jack zklamaně obličej.
"Mistyridského," doplnil ho Cedric.
"Okolo toho moc není," pokrčila Lessie rameny, "navíc myslím, že ta najdeme nějakou stopu."
"Proč tam nemůžeme najít Reg?" namítl Paddy.
"Už ji hledáme tak dlouho, že si myslím, že ji ani nenajdeme. Proženeme se celým světem a nakonec ji najdeme v Glomeře, jak sedí pod kašnou."
Paddy si povzdechnul. Byla pravda, že jejich cesta zatím nenabrala směr ani cíl. Bloudili v bludišti, které snad nemělo východ.
"Ale najdeme ji!" praštila Layla odhodlaně pěstí do okenního parapetu. "Au," sdělila pak ještě všem dodatečně, když tupá rána dozněla.
"Radši bychom měli jít, jestli tu tedy nechceme ještě zůstat, což bych řekl, že nechceme." Glippovi bylo celé toto místo proti srsti.
Sbalili si tedy věci a snažili se z města plného lidí, kteří o jejich přítomnosr stáli asi tak stejně, jako může stát krabička rýže o moly, dostat urychleně co nejdál to šlo.
Po prvních pár krocích se Layla ohromeně zastavila. Vypadalo to tu přesně jako v Lessieině snu, to však ona nevěděla. Nohy se jí bořily do měkkého mechu, který pravděpodobně rostl ještě na jiném druhu mechu, který pro změnu pokrýval vrstvu uschlého břečťanu.
"Tenhle les se mi nelíbí," špitla na hraně slyšitelnosti.
"Je jiný než ty, kde jsme byly, že?" postrčila ji Rory konejšivě dopředu, "je mnohem starší."
"A působí mrtvě…" dodala Layla nevýrazně.
To byla pravda. Atmosférou se les blížil starému, věkem rozpadlému hřbitovu, který porůstaly stromy vypadající stejně jako nebožtíci. Nebyly nijak zkroucené, naopak, byly až dokonale rovné, ale stejně působily neživě. Dokonce i husté lišejníkové závěsy Layle připomínaly vousy nebo smuteční, prachem zšedlé závoje. Listy stromů se v bezvětří pohybovaly do rytmu temné melodie, která tu vyhrávala mnohem hlasitěji.
"Vypadá to tu podobně jako v mém snu," prohlásila Lessie ohromeně, "vlastně skoro stejně…"
"Lesy u Mistyridu," přikývl Cedric, "jenže takhle vypadají všechny jak na sever, tak na východ."
"Takže můžeme hledat klidně i dny," utrousil Paddy nešťastně. Tohle se mu nezamlouvalo.
"Klid," zavrtěla Lessie hlavou, "nic jiného dělat stejně nemůžeme. Vypadá to, že toho Reg přežila už dost."
"Zajímalo by mě, kam míří," nadhodil Glipp, "a co se z toho nakonec vyklube."
"Myslíš, že to má nějaký důvod?" Zeptal se Bolster a ostažitě se rozhlédl. Město už před nějakou dobou ztratili z dohledu. Ještě kousek a začnou problémy. Nebo si to alespoň myslel.
"Všechno má nějaký důvod," opáčila Rory, "pochybuji, že tohle by bylo něco, co by se stávalo každý den."
"Mně to připadá docela pravděpodobné," namítla Lessie.
"Milá zlatá," odpověděl Bolster mírně, "ozáření lidé nemají léčivé schopnosti ani jasnovidecké sny. Útěk tvojí sestry měl něco zapříčinit. A teď se to něco dalo do běhu. Přesně jak říkal Glipp - uvidíme, co se z toho vyklube."
"Odkud víte, že ozáření lidé nemají žádné schopnosti?" podivil se Paddy.
"Tak," pokrčil Bolster rameny, "prostě to vím."
"Tak budeme hledat důvod, ne?" Jack působil na takové strašidelně mrtvolné místo až příliš bezstarostně. "Regin odchod měl něco zapříčinit. Ale co? Co by tak mohl způsobit? Měla třeba nějaké potíže s něčím ve svém okolí?"
"Otřesy okolo elektráren," odpověděla Lessie bezmyšlenkovitě, když si vzpomněla na odpolední zprávy, které Reg poslouchala krátce předtím, než do reaktoru spadla. Zdálo se to tak dávno.
"No, to jsem zrovna nemyslel," zavrtěl Jack hlavou, "To vadí každému. Co třeba něco jiného?"
"Celé elektrárny jí vadily," doplnil Lessie Paddy, "jenže pochybuji, že by utekla za účelem všechny je zničit, nebo něco takového."
"To asi také ne," souhlasil Jack, "takže bychom měli začít hledat odjinud."
Najednou se Cedric zastavil.
"Co se děje?" ohlédla se Layla překvapeně.
"Jak to místo v tvém snu vypadalo?" zeptal se tiše.
"Stejně jako tady všude," Lessie opsala poněkud ztuhlý oblouk nad okolní krajinou, pak se ale zarazila, "ne, počkej. Stromy byly jen po krajích, takže to musela být nějaká mýtina. Teď si vzpomínám! Stála tam nějaká rozpadlá budova. Připomínala mi klášter, nebo kostel. Nebo něco podobného."
Cedric přikývl. "Můžeme se podívat k Doileské katedrále. Ta je odsud nejblíž."
"Padlá katedrála. To je další výtečné místo," zavrčela Rory.
Lessie si její poznámky nevšímala.
"Dobrá," přikývla pak, "znáš tam cestu?"
"Znám," přikývl Cedric. Jeho hlas zněl mírně bolestně, ale nikdo jiný než Lessie to nepostřehl.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Aktuální články

Reklama