Obrázek nad kapitolou odkazuje na obsah povídky.
Kdo by chtěl sledovat moji aktivitu, může navštíit i můj druhý blog.
Máte nějaké připomínky? Pište, prosím, sem.

9.7.2017
  • Třetí část 30. kapitoly Interregna
  • Článek o Mítíru
26.6.2017
  • Druhá část 30. kapitoly Interregna


(Královna moří) Kapitola 13. - Mýty a legendy 2/2

2. září 2012 v 21:34 | Keavy


"A ty snad ne?" odvětil Glipp klidně, "ty jsi snad neutekla proto, aby sis zachránila svoji prašivou kůži?"
Rory temně zavrčela.
"Hej, hej!" klidnila je Layla, "nevím sice, co se tu děje, ale nemusíte na sebe hned vrčet."
Ani jeden z nich si jí nevšímal.
Konečně se ukazuje, že vztah mezi kočkou a psem funguje i tady, pomyslela si Lessie bezděčně. Stála přímo uprostřed jejich sporu, kterému naprosto nerozuměla a který jí v tu chvíli připadal naprosto nesmyslný a nečekaný a ještě ke všemu se z toho prostředku nemohla ani pohnout. Glipp totiž nejevil sebemenší chuť se jí pustit.

Bezděčně se roztřásla. Rory byla od začátku na její straně, nikdy nestála proti ní. Nikdy až doteď. A teď, v tuhle chvíli, vypadala velmi, opravdu velmi děsivě a obrovsky. Tušila, že boj proti ní by byl ještě těžší než proti Glippovi. Byla vypočítavá a jistojistě by ji v tenhle moment nepoháněl strach, jako jeho, tím si byla Lessie jistá. A navíc by Rory nedokázala ani ublížit. Byla jedním z jejích přátel, přestože byla vlk.
Cedric ji stále držel okolo ramen a ani v nejmenším se netvářil, že by chtěl zmizet. Od chvíle, co Lessie poprvé potkal, se k ní choval silně ochranitelsky. Byla za to vděčná.
Po chvíli se Rory uklidnila.
"Já zůstala," pronesla pak chladně, "já zůstala až do chvíle, dokud nebyli všichni Míjové vyvražděni."
Teď se pro změnu naježil Glipp.
"A ty si myslíš, že já ne? Až poté, co celá vesnice lehla popelem, včetně mojí rodiny, jsem utekl."
V tu chvíli si Lessie všimla, že se mu skleněná očka zakalila. Nikdy by ji nenapadlo, že je něco takového možné.
"Víš, kdo byl Bran?" zeptal se pak tišeji.
"Jakby ne," odfrkla si Rory, "to byl jeden ze synů grianského místodržícího. Taťka byl první v řadě, spolu s tím naším."
"Žil jsem u nich. Měl jsem na Brana dávat pozor…" v Glippově hlase zaznívala hořkost. "Jenže mi tehdy bylo sotva pět. Tehdy jsem nic nedokázal, přestože jsem chtěl. Zaútočili na nás na hranicích… a nikdo nepřežil."
Všichni s úděsem naslouchali. Přestože netušili, o čem je řeč, znělo to na tomhle místě až moc důvěryhodně, strašidelně a hlavně blízko, přestože se to stalo před dávnou dobou.
"To bylo na samém konci války," zamračila se Rory nespokojeně.
Glipp přikývl. "Nikoho jsem neopustil. Věděl jsem, že tohle jsou ti poslední přeživší… a poté, co nikdo nepřežil, odešel jsem sem, do jeskyň. Za hranicemi už nikdo malé kotě z ničeho nepodezříval. Glasscarské jeskyně jsem našel náhodou po dlouhých dnech cesty. Už jsem si myslel, že mě lidé zabijí, až vyrostu. A pak se objevil vchod dovnitř."
"Můžeš mí říct, jak jsi přežil?" zavrčela Rory, stále ještě poněkud nepřátelsky.
Glipp sklonil hlavu. "Musím o tom mluvit?" při pohledu do vlkových očí rychle pokračoval: "Jeden voják mě hodil do ohniště, když jsem se ho pokoušel poškrábat."
Rory se přestala mračit, narovnala se a vítězně se zasmála.
"To muselo být velmi příjemné, že?"
"A jak se podařilo tobě přežít, když už jsme u toho?" zahájil Glipp protiútok.
"Popravdě řečeno, Míjové se drželi mnohem lépe a také déle než Griani. Byli zvyklí na mnohem horší podmínky, v horách také žila mnohem nebezpečnější zvířata… prostě jsme si ve všech ohledech vedli lépe než vy. Bylo ale jasné, že nemáme šanci na vítězství, ať je naše snaha jakákoliv. Nepřátelé se valili ze severu, jihu, východu - a dokonce i z moře ze západu. Troufnu si říct, že jsme na tom byli stokrát hůř než vy. Ale to je teď vedlejší. Popravdě řečeno, přestože jsem byla tehdy také velmi mladá, vydržela jsem až do posledního souboje. Prohraného, samozřejmě, přestože je pravda, že jsem závěr neviděla. Poranili mě natolik, že jsem si nejdřív myslela, že také zemřu, ale nejspíš jsem měla štěstí. Probrala jsem se asi až po několika dnech. Ležela jsem pod hromadou těl, kterou už pomalu ohlodávali supi. Když jsem se konečně vyhrabala nahoru, naskytla se mi ta nejhorší podívaná v mém životě - a brzy jsem zjistila, že nikdo z nás už nezbyl. Ukryla jsem se tedy za hranicemi, v jednom z těchhle lesů… to také nebyl moc příjemný život. Přestože čarodějnice i nekromanti zmizeli, pořád tu byly spousty podivných a nebezpečných tvorů. Vylézt ven jsem se odvážila až po několika stech letech… a to bylo v době, kdy si lidé na tyhle události, ani na tvory, kteří tu žili, ani trochu nepamatovali."
Poté, co umlkla, nastalo ohromené ticho, přerušované jen nevysvětlitelným ševelením lístků v korunách stromů a tajemné, všudypřítomné hudbě.
Jako první jej přerušil Jack, jednou z mnoha otázek, které visely ve vzduchu.
"Chcete tu naznačit, že přežíváte od třináctého století až… doteď?"
Rory se ohlédla a přikývla. Podle výrazu v očích to myslela naprosto vážně.
"No, radši bych si na chvíli sedl." Jack se zhroutil na nejbližší kámen.
Paddy si k němu přisedl a Layla se bez okolků svalila do mechu.
"Kdo jsou to Míjové? Kdo jsou to Griani?" Lessiin hlas zněl trochu chraplavě. Ucítila, že Cedric jí sevřel rameno ještě víc a konejšivě se na něj usmála.
Oba dva zůstali stát.
Cedric tu vyrůstal. Byl zvyklý na podivné věci, přestože ho první setkání s Rory přeci jen trochu překvapilo.
Lessie se s tím také vyrovnala lépe, než čekala.
Ať už je to jakkoliv, říkala si, Není to poprvé, co se musím s něčím nelogickým vyrovnávat. Potkala jsem přece Rory a Glippa. Potkala jsem také obrovského hada, zjistila, že mám zvláštní schopnosti a měním se v krystal. Teď se nacházím někde, kde se hýbou listy stromů, aniž by foukal vítr a kde pořád hraje nějaký podivný nástroj, který jsem nikdy v životě neslyšela. Jak mě může teď něco překvapit?
"To je jiná rasa," odpověděl Glipp úsečně.
"Ale ještě pořád jste nevysvětlili to, na co jsme se ptali," usmál se Cedric. Jeho úsměv zapůsobil jako náplast na všechno, co se teď dozvěděli. Jackovi, Layle i Paddymu se do tváří pozvolna začínala vracet zdravá barva.
"To je pravda," přikývl Glipp, "nechal jsem se trochu unést. To víte, čím jsem starší… ale to bych zase odbočoval. Jak už teď tedy víte, skoro všude tu byla civilizace. Omnie byla mnohem, mnohem větší… ale také tu nebyla vždy."
"To je jisté," přikývla Lessie, "až do dvacátého prvního století existovala na jihu Terry Tumubizajská republika. Ale pak přišla nějaká teroristická skupina a celou ji zničila. Popravdě…" na chvíli se zamyslela, "Glomera a dokonce i Landscaper zasahují do jejího tehdejšího území!"
"Teroristická skupina…" Rory okázale protočila panenky. Lessie v životě nic takového neviděla a mohla by odpřísáhnout, že ani vidět nechce.
"No, tahle republika dohromady s Omnií tu také ale nebyla stále… Původně tu bylo mnoho malých zemiček, které se pak spojily dohromady v tyhle dva velké státy. A jeden z nich byl pokrytý těmihle lesy," Glipp se rozhlédl okolo, "nikdy se jeho velikost nezměnila. Pořád je stejná. Když prostě vyjdete z lesa, víte, že jste pryč. A v bezpečí."
"A?" vyzvídal Paddy dál.
"Jak 'a'?" nechápal Glipp.
"To slovo," připomněl Paddy trpělivě.
"Jaké slovo?" zamračil se Glipp, "Aha, tohle slovo! Chain! Ta země se tak jmenovala."
"To je všechno?" Jack se konečně také vzpamatoval a postavil se. "To jsem tedy čekal něco víc než jen tohle."
"No, to máš smůlu," ohradil se Glipp, "říkal jsem, že nemáte čekat nic strašného."
To ne, pomyslela si Lessie bezděčně, ale zavedlo nás to někam, kam nejspíš nikdo z nás nechtěl.
"Vydala bych se dál," oznámila Rory, "jestli chceme do Mistyridu někdy dojít, měli bychom jít."
"Doufám, že tam nebudeme déle, než je nutné," povzdechl si Cedric.
"Proč?" pohlédla na něj Lessie překvapeně, "Vždyť je to tvůj domov ne?"
Cedric neodpověděl. Výraz v jeho tváři jí dělal starost. Nedalo se však nic jiného dělat. Mistyrid čekal.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama