Obrázek nad kapitolou odkazuje na obsah povídky.
Kdo by chtěl sledovat moji aktivitu, může navštíit i můj druhý blog.
Máte nějaké připomínky? Pište, prosím, sem.

16.10.2017
  • Třetí část 31. kapitoly Interregna
15.9.2017
  • Druhá část 31. kapitoly Interregna



(Královna moří) Kapitola 11. - Velké a starobylé 1/2

2. září 2012 v 21:22 | Keavy

Myšlenky na Laylu však z hlavy nevyhnala ani na okamžik cesty.
"Nemysli na ni pořád." Cedric ji měl za těch pár dní naprostou prohlédnutou. Lessie se začínala obávat, jestli jí třeba nevidí do hlavy.
Ráno odjeli a byli už poměrně dlouho na cestě. Lessie celou tu dobu hledala, kde za nimi v dálce zmizelo město, kde se s Laylou setkali a pořád si snažila namluvit, že Paddy i Cedric měli pravdu.
"Už tam brzy budeme," oznámil jim Paddy, když se posadil vedle nich, "právě mi to říkali."

Byl rád. Hlavně byl rád, že se vešel ven k Lessie a Cedrikovi. Uvnitř totiž seděla až moc upovídaná baculatá stařenka s košíkem, která prý jela dceři na svatbu. To bylo Paddymu jedno, bohužel zrovna vyprávění o tom, jak vypadají jednotlivé záhyby na jejích svatebních šatech, nebyla jedna z těch nejpoutavějších historek, které by Paddy s nadšením poslouchal pro zkrácení dlouhé cesty. Nedokázal tak dlouho s úsměvem naslouchat, přikyvovat a svoje pravé pocity skrývat, jak to dokázala Lessie, a tak nakonec abdikoval a vecpal se ven.
Co bych dal za Johnovo vyprávění o tom, jak ulovil ovinapru, pomyslel si, když k jeho uším dolehl stařenčin hlas. Napadlo ho, jestli by si takhle mohla rozprávět i se svým košíkem. Možná ano. Kdo jiný vlastně byl uvnitř? Do Kaltmerigu očividně tolik lidí nejezdí.
"Jak se vám líbilo v Climgardu?" zeptala se najednou Lessie. Konečně jiná otázka, napadlo ji a při tom pocitu se usmála.
"Bylo to tam stejné jako na jihu," odpověděl Paddy.
Nikdo z nich si město moc neprohlížel, když si teď však za pomoci útržků vzpomínek skládali obraz města, museli souhlasit, že to byla vlastně pravda.
Mykar, Turius a Glomera, malá městečka na pokraji civilizace, jak oba dva rádi říkali, byla vystavěna určitě všechna podle Landscaperu - většího města, kam se mohli po nějaké době cesty dostat. Všechno to vypadalo asi tak, že někdo postavil náměstí a okolo toho postavil hrázděné bílé domky. To bylo vše. Podle mapy Lessie odhadovala, že Climgard a dost možná i Kaltmerig byly obojí postaveny podle Crovinie, které působilo jako střed, alespoň velikostí. Ovšem Climgard se svými hrázděnkami podobal jak Landscaperu, tak Glomeře. Byla sice pravda, že domky měly omšelou růžovou barvu a dřevo nebylo tak tmavě hnědé, ale spíš okrové, stejně se však Lessie nemohla zbavit pocitu, že se s architekturou v Omnii nikdo nepáral.
"Kaltmerig už bude jiný," odpověděl Cedric, "Stejně tak Crovinie a Shenard."
Tak nic, pomyslela si Lessie.
Ujeli ještě kousek a pak se vůz s drkotáním zastavil.
"Už jsme tady," seskočil Cedric na zem a pomohl Lessie, jako pravý džentlmen.
"Děkuju," Lessie se do tváří vetřel menší rumněnec,. Na něco takového nebyla z domova zvyklá.
Cedric si toho všiml a mírně se pousmál.
Třeba nebude zase tak divná, řekl si.
"Tady?" Paddy se nevěřícně rozhlédl. Pod názvem Glasscarské jeskyně si představoval něco jako velkou trhlinu v zemi, nebo obrovskou skálu tyčící se nad vrcholky stromů, kterých tu, popravdě řečeno, také zrovna moc nebylo. Výsledek ho však silně překvapil a donutil ho přemýšlet nad tím, jestli třeba nevystoupili špatně. Povoz už však odjížděl a oni tu zůstali stát sami uprostřed mírně zvlněné krajiny s občasnými stromy roztroušenými okolo cesty. Pořádný les nechali za sebou u Climgardu a další byl prozatím v nedohlednu.
"Právě stojíme nad nimi, víš?" vysvětlil Cedric a onen mírný úsměv ho pořád neopouštěl, "Vchod je kousek odsud."
Lessie zkontrolovala hodinky. Byly dvě hodiny odpoledne, dobrý čas na to, aby vyrazili dál. Podle Cedrika totiž "kousek" znamenal přibližně hodinu cesty, ne-li víc.
Vydali se po jedné ze zanedbaných luk skoro kolmě k cestě, po které přijeli.
"Co když tam ale Reg nenajdeme?" utrousila Lessie nesměle.
"Na to teď nemysli," zavrtěl Paddy rozhodně hlavou, "někam jít musíme. A Glasscarské jeskyně… vznikly těžením cyfaru. Lidé ho už nejspíš všechen vytěžili, takže jsou opuštěné. Je to docela dobré místo pro Reg, nemyslíte?"
Chvíli šli mlčky, když tu najednou Lessie znovu promluvila.
"Není vytěžený," odpověděla tajemně, "lidé byli nuceni odejít kvůli něčemu jinému."
Ani nevěděla, proč to řekla. O něčem podobném se jí v noci zdálo. Takový podivný sen, kde se v jeskyních kromě Reg schovávalo i něco dalšího. Ale o snech si přeci zakázala mluvit!
Paddy se prudce zastavil a otočil se na ni. Na jejím hlase mu přišlo něco zvláštního. Byl sice tichý tak, jako obvykle, byl však jiný, skoro jako by jí nepatřil. A ve chvíli, kdy ji spatřil, docela se vyděsil. Už před chvílí se zastavila, takže stála kousek za nimi, oči měla upřené dopředu, jako věštkyně, která hledí do budoucnosti. Ty oči… ty oči byly zvláštní. Temné a… po chvilce přemýšlení si to Paddy uvědomil - nebyly modré. Nebo byly, ale duhovky jako by lemovala temná obroučka, která se dovnitř vpíjela fialovými záblesky. Tímhle výpis divných věcí nekončil. Ráno vyšlo slunce a teď ještě pořád svítilo. Jak tak Lessie sledoval, přišlo mu, že na ni nesvítí tak, jako normálně. Uvažoval, jak to nazvat, až nakonec vymyslel jediné možné slovo, které mu přišlo nejpřesnější, ale stále nejzvláštnější. Některé paprsky svítily skrz ni, skoro jako by byla průsvitná a některé se mírně odrážely, jako se jakékoliv světlo odráží od plošek obroušeného krystalu. Paddy zavrtěl hlavou, jestli se mu to třeba jen nezdálo. Když se znovu podíval, uvědomil si, že ne. Ne úplně. Cedric to také se zaujetím pozoroval. Pak však slunce zatáhl mrak a Lessie vypadala znovu úplně normálně. I modrá barva se jí do očí vrátila.
"Kvůli čemu?" zeptal se Paddy. Pořád přemýšlel nad tím, jestli se mu to celé nezdálo, ale Cedric se tvářil stejně překvapeně jako on. To znamenalo, že se mu to zdát nemohlo. Ale co to v tom případě bylo?
"Já… nevím," zakoktala Lessie. Její hlas se znovu změnil, teď však zněl doopravdy jako ona.
"Proč se na mě tak díváte?" rozhlédla se po nich vyděšeně. O tom, co se právě stalo, očividně neměla sebemenší potuchy.
Paddy jí to všechno chtěl užuž povědět, o jejím hlase, očích i pleti, od které se podivně odrážely sluneční paprsky, Cedric ho však chytil za paži a zavrtěl hlavou. Teď nebyla ta správná chvíle.
Lessie si povzdychla. "Nevím, v jednu chvíli jsem prostě cítila, že se tam cosi nachází. Bylo to stejné jako…" hlas se jí zadrhl. Tohle přeci nechtěla říkat!
"Jako co?" otázal se Cedric opatrně.
Lessie uhnula pohledem.
"Ale no tak," zamračil se Paddy, "nemyslím si, že bys před námi měla něco skrývat."
"Já vím!" odsekla Lessie. Copak jim měla říkat, že se vlastně celou dobu řídí jen podle nějakého snu? Když se však rozhlédla po ostatních, uvědomila si, že od ní odpověď čekají.
"Zdálo se mi o těch jeskyních," špitla pak tiše, "to proto jsem navrhovala, abychom tam šli."
Paddy by se za normálních okolností nejspíše jen usmál. Když by hledali Reg a do jeskyň by mířili jen proto, že se Lessie zdál nějaký sen, vytočilo by ho to. A kdyby to celé skončilo na tom, že Nogori zaškrtl toto místo v mapě, mávl by nad tím rukou. Jenže teď, poté, co vypadala Lessie tak podivně, ho to mírně vyděsilo. A také mu cosi našeptávalo, že její sen by mohl být pravdivý.
"Takže ty si myslíš, že tam Reg byla?" zeptal se Cedric mírně.
"Jsem o tom skoro přesvědčená," přikývla Lessie rozhodně.
Cedric si prohrábl dlouhou černou ofinu, nebo alespoň to, co se ofinou dalo před nějakou dobou nazývat.
"Takže se řídíme podle snů," prohlásil pak, "tak to se mi snad ještě nestalo."
Ale je zase pravda, že jsem nikdy ani necestoval s nikým, jako je Lessie, dodal si v duchu.
Podíval se na nebe. Vítr, který tady dole necítili, posouval slušnou rychlostí mraky k západu, což znamenalo, že dříve nebo později sem dorazí ta velká černá mračná kupa povalující se na obzoru a začne pršet.
"No nic," prohodil, když zase hlavu sklonil, "měli bychom jít dál, nemyslíte?"
Lessie si oba pátravě prohlédla. Když jim sdělila důvod, proč míří k jeskyním, očekávala, že se oba rozesmějí, nebo rozzlobí. Jejich reakce ji však samotnou překvapila.
Má to něco společného s tím, jak si mě před chvílí prohlíželi? Ptala se sama sebe, zatímco je dobíhala.
Něco se stalo, to tušila. Nevěděla však, co by to mohlo být. Zvedla ruku nad hlavu, jestli se náhodou nějak nezměnila barva její pleti. Byla trošku jiná, než by ve skutečnosti měla být, ale kdo o tom nevěděl, nemohlo ho to nijak překvapit. Tak co se stalo?
Nechtěla se jich ale ptát, přestože byla s každým krokem zvědavější. Nakonec se rozhodla, že ještě nějakou dobu počká a zatlačila svoji zvědavost až na dno myšlenek.
Místo toho se soustředila na Glasscarské jeskyně. Nikdy v životě se tam nepodívala, přesto však věděla přesně, jak to tam bude vypadat.
A proto ji také nepřekvapilo, když po nějaké době našli kopec, připomínající svisle rozpůlený kopeček zmrzliny. Uprostřed, přibližně čtyři metry nad zemí, se nacházela široká skalní římsa a za ní byla proražená díra - vchod. Na okraji této římsy byla zapíchnuta omšelá cedule s nečitelným názvem, aby všichni věděli, na co se dívají.
"Tak, to by bylo. Jak se tam dostaneme?" Paddy s rostoucí nedůvěrou očima stoupal po rozpraskané stezce, až dospěl k místu, kde byl kámen zničený úplně.
"Není to tak strašné, jak to vypadá," zavrtěla hlavou Lessie. Věděla to, protože po té stezce už jednou stoupala. Bylo to sice ve snu, ale bylo to.
Odhodlaně vyšplhala nahoru. Prasklina se zezdola opravdu jevila mnohem hůře než když byl člověk u ní. Osoba jejího vzrůstu ji mohla velmi jednoduše přeskočit. A to byla z těch tří nejnižší.
"To se ti také zdálo?" zeptal se Cedric zúčastněně, když se konečně objevil vedle ní.
Přikývla.
"A ještě něco," odpověděla napjatě, "uvnitř cosi žije."
"Co?" Paddy byl také během chvíle u nich.
Zavrtěla hlavou. "Nevím. Ale je to velké a starobylé. Nahání mi to strach, i když nevím, jestli nás to vůbec bude řešit. Pro jistotu se držte na pozoru."
"To jsem měl v úmyslu, i kdybys nám nic neřekla," oznámil jí Paddy.
Lessie šla první. Ta jeskyně jí přišla tak známá… větvila se a klikatila, Lessie však věděla, která cesta je správná. Ještě kus a měli by přijít na místo, kde Reg ve snu viděla.
Cedric i Paddy ji beze slova následovali.
"Kam si myslíš, že dojdeme?" otázal se Cedrika tiše. Ten jen pokrčil rameny.
"Nevím proč, ale zdá se mi, že její sen byl něčím jedinečný," odpověděl po chvíli přemýšlení.
"A čím?"
"Nevím," zavrtěl hlavou, "řekl bych, že to, co se jí zdálo, bylo něco jako… no, možná to byla věštba."
"Myslíš?" Paddy se zamyšleně rozhlédl po okolí. Lessie měla pravdu, cyfar tu určitě nebyl vytěžený. Po stěnách se stále táhly slabé žilky čirého krystalu. Kdyby se svrchní kámen otesal, jistě by se odkrylo cyfaru mnohem více, než bylo na povrchu. Jak o tom Paddy přemítal, docházel k názoru, že Lessie měla pravdu i v tom, že se tu bude nacházet i cosi velkého a starobylého, díky čemu se zde nejspíše přestalo těžit. Ta představa se mu pranic nelíbila. Jestli to však byla pravda, bylo pravdou i to, že by tu měla být Reg. Tahle představa mu naopak nalila nový elán do žil.
Najednou se Lessie zastavila.
"Co se děje?" Cedric do ní nejdřív málem vrazil, ale na poslední chvíli stihl zastavit.
Stáli na dalším rozcestí. Jedna cesta se táhla šikmo doleva, druhá, identická s tou první, se táhla šikmo doprava. Takhle to tam vypadalo všude, někdy jen s tím rozdílem, že se od sebe obě oddálily a mezi ně přibyla třetí, která jako by z oka vypadla těm ostatním. Lessie obvykle jednu z nich vybrala a mířila dál. Teď to bylo poprvé, co zastavila a nerozhodně se ohlédla.
"Něco nás sleduje," řekla, "mám ten pocit už od chvíle, co jsme sem vstoupili. Chtěla jsem vám to říct i dřív, ale až teď jsem si tím opravdu jistá."
"To bude to staré, velké a nebezpečné," vysvětlil jí Paddy, přestože si tím nebyl ani omylem jistý.
Lessie na něj upřela oči. "Je to něco jiného. A teď se to zastavilo, řekla bych."
Rozhlédli se okolo, ale nikoho nespatřili. Chvíli nerozhodně přešlapovali z nohy na nohu, ale když se nic nestalo, vydali se dál.
"Už jsme tu dlouho," oznámil Paddy všeobecně do okolí, "nechodíme v kruzích?"
Lessie zavrtěla hlavou. Jeskyně byly rozlehlé, to věděla moc dobře.
Po chvíli musel i Paddy uznat, že se octili na místě, kde předtím jistě nebyli.
Chodba se rozšiřovala, až z ní vznikl prostor, který mu silně připomínal jakousi síň. Tady nebyla šedivá vrstva obyčejného kamene skoro nikde; stěny jako by byly celé z cyfaru. Bylo tu dost světla, přestože bylo kapku mdlé - vydávaly ho totiž světlé žilky proplétající masu čirého nerostu. Samy o sobě byly výzdobou, tvořily na stěnách, podlaze i stropě barevnou mozaiku. Jistě to však nebylo jediné světlo, které sem přicházelo. Paddy ucítil dokonce i závan vzduchu, který okolo něho vířil drobný lesklý prach.
Vítr, napadlo ho.
Lessie se otočila kolem dokola. Tady to bylo. Tady někde by se měla Reg skrývat. Ale kde?
Z rohu se ozvalo tiché zaškrábání. Všichni se po tom zvuku otočili, ale bylo jim hned od začátku jasné, že ať jde o cokoliv, Reg to určitě nebude.
A pak to vyskočilo ze stínu. Podobalo se to obrovské prskající kočce, která opravdu, ale opravdu není nadšená z toho, že někoho vidí.
"Obávám se, že jsi měla pravdu," ucedil Cedric, když ji spatřil, a chtěl ještě něco dodat, ale už to nestihl. Kočka se po něm vrhla, drápy napřažené před sebe jako zbraň.
Jen taktak jí uhnul, ale i přesto se mu jedna její tlapa otřela o paži.
Vytáhl zbraň a pažbou ji praštil mezi uši.
Kočka přistála, její drápy klouzaly po cyfaru, vrzaly a odletovaly od nich jiskry. Když se zastavila, znovu se proti Cedrikovi vrhla. Nedávala však pozor na okolí. Paddymu se podařilo dostat se za ni, její ocas ho však odhodil na stěnu.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Aktuální články

Reklama