Obrázek nad kapitolou odkazuje na obsah povídky.
Kdo by chtěl sledovat moji aktivitu, může navštíit i můj druhý blog.
Máte nějaké připomínky? Pište, prosím, sem.

29.7.2017
  • Poslední část 30. kapitoly Interregna

9.7.2017
  • Třetí část 30. kapitoly Interregna
  • Článek o Mítíru


(Interregnum) Kapitola 2. - Žárlivé problémy

21. září 2012 v 20:34

Její teatrální odchod vyvolal v Cillianovi jistou reakci. Povzdechnutí. Poslední dobou mu totiž připadalo, že si se Zielou rozumí čím dál tím hůř. Nechápal ale proč. Vždycky byli nejbližší přátelé, skoro jako bratr a sestra, ale teď… teď se to všechno začalo hroutit jako domeček z karet. Naštval ji něčím?
Zabořil ruce do kapes a pochmurně zamířil jednou z mnoha cest vedoucích z náměstí.
"Neříkej mi, že máš holku?!" Ozvalo se za ním nešťastně. Otočil se tedy a spatřil Amalii. Stála kousek od něho, v rukou žmoulala bílou rukavičku, znak střední vrstvy žijící v Baraneae, a upírala na něj smutné oči. "Proto jsi na mě včera zapomněl?"

A už to zase bylo tady. Smyšlené vysvětlování, proč včera nepřišel, uklidňování o tom, že rozhodně žádnou holku nemá, případně nějaký nápad, jak by se s ní mohl usmířit… Na to zrovna v tuhle chvíli doopravdy neměl sebemenší náladu.
"Ne," odpověděl nakonec a pokusil se o jakýsi hybrid úsměvu, který dával co nejméně najevo, že momentálně nestojí o dívčinu pozornost.
"To jsem ráda," oddechla si Amalie. Jeho výrazu si buď nevšimla, anebo ho okázale ignorovala. Cillian to viděl spíš na to druhé. "Co to bylo za holku?"
"Ziela." Už by se třeba mohla otočit a pomalu, ale jistě odejít, a vrátit se třeba… třeba zítra, nebo pozítří…
"Vypadalo to, že jste si docela blízcí." Ne, tak to byly všechno jen plané naděje. Cillian cítil, jak v něm začíná růst netrpělivost. Potřeboval by zmizet ještě dřív, než Amalie stihne něco vymyslet… hlavně také ještě dřív, než on řekne něco nevhodného.
"No, ale když nad tím teď přemýšlím… vlastně ani nebyla moc hezká, co? Takže asi nic pro tebe…" Znělo to dost ulehčeně, ale Cilliana to silně vytočilo.
"Ne," odsekl, "holka houby pozná, jestli je ta druhá hezká, nebo ne."
S tím se otočil a vydal se dál směrem, kterým původně mířil. Amalii nechal za sebou stát, jako by ji někdo opařil, s nemile překvapeným pohledem upírajícím na jeho záda.
A bylo to. Tak přesně takhle nějak se chovat nechtěl. Zatracená Ziela! Teď to bude trvat nejméně dva dny, než se na něj Amalie přestane zlobit. Ale vlastně… co mu po ní bylo? Je horší, když se na něj zlobí jedna holka z tuctu, který se s ním bavil, anebo jedna, která tvoří součást jeho rodiny? Odpověď byla celkem jasná. Amalie za to možná nemohla, ale teď prostě neměl na její žárlivost sebemenší náladu.
Když se konečně odhodlal zastavit a otočit, aby se případně přesvědčil, že je konečně sám, zjistil, že znova a ne tak úplně chtěně, došel k zahradám.
Koukám, že k nim zamířím vždycky, když se naštvu, pomyslel si bezděčně a vydal se k bráně.
Kdysi byla vysoká, železná a doopravdy krásně vyvedená. Z umně kroucených sloupků po stranách vyrážely do všech stran listy a květy růží, hledící směrem k mořské hladině. Čas se však do kovu zakousl silně a nemilosrdně; některé listy i s květy opadaly a v mokré přerostlé trávě se rozpadly na prach, jiné nabraly rezavý odstín, popraskaly a pokroutily se. Zámek někdo už dávno ulomil. Nebo spadl sám? To se nedalo určit. Možná, že by ho zvídavý člověk v trnitém křoví okolo plotu objevil, kdyby jen trochu hledal.
Cillian se protáhl mezi několika zlomenými příčkami. Panty už dávno znehybněly a nepohnuly by se, ať by to s nimi zkoušel po dobrém, nebo po zlém.
Zahrada ve dne nevypadala tak strašidelně, jako naposled, v noci, kdy tu byl i se Zielou. Přesto však věděl, že ho dokáže nemile překvapit, zvlášť když si nedá pozor.
Vydal se po kamenné cestě, jejímiž spárami se na svět draly vysoké husté trsy tuhé trávy. Obrovské růžové a krvavě rudé květy se za ním pozvolna otáčely, jakoby nezvaného návštěvníka chtěly varovat před jakoukoliv cestou dál.
Odstrčil jiný květ, tentokrát jedovatě žlutozelený, až se milostivě odporoučel půl metru dozadu, kde s jemným zaduněním narazil do kmene stromu. Zevnitř rozezleně vyletěl upír a střemhlav se vrhl do vykotlaného pařezu, na němž se s velkou rozkoší usídlily drobné fialové houby.
Cillian pokračoval dál. Někde tam vepředu by měla být kašna. Člověk ji mohl snadno minout, takže musel dávat pozor, pokud ji chtěl doopravdy najít. Už za dob, kdy byla postavena, nepatřila k těm vyloženě zdobným. Nějaké ty voluty, pravidelné vypoukliny, na vrcholu pár květů a bylo vymalováno. Za ta léta kašna ještě ke všemu mírně popraskala a potáhl ji břečťan. Voda uvnitř však byla stále a nic nebránilo její hladině, aby odrážela sluneční jas.
Také podle toho ji Cillian našel. Posadil se na okraj a zahleděl se na malou kopii oblohy, jež mu kašna nabízela. Zrovna doprostřed jednoho plujícího obláčku spadl růžový lístek a rozčeřil celou oblohu do malých vlnek kruhovitě se vzdalujících do všech stran, na konci se lámajících o stěny.
Cillian do vody ponořil špičku prstu a lístek opatrně postrčil proti nejbližší stěně. Plul jako malá loďka, dokud nebyl donucený se zastavit.
Proč něco podobného nedělá žádná z holek v okolí, napadlo ho, to by bylo roztomilé. Rozhodně mnohem víc, než ty jejich neustálé žárlivé scény a výbuchy.
Znovu odrazil lístek od stěny a sledoval jeho novou pouť, když tu si všiml jakéhosi pohybu. Byl to jen záblesk na hladině, ale přeci jen vypadal i v těchhle zahradách poněkud nepřirozeně.
Zvedl hlavu, aby spatřil postavu zahalenou v kápi mířící po polorozpadlém chodníku někam do míst, kde se měly nacházet ruiny altánku.
Opatrně se vydal za ní. Co tam asi tak může chtít?
Bloudit. Alespoň k takovému závěru po chvíli došel, když ji znovu spatřil, jak se bezradně rozhlíží po zelené mase okolo.
"Copak, copak, zabloudili jsme?" usmál se. Odhadoval, že se nejspíš jedná o dívku, podle vzrůstu. Nedokázal si však žádnou přiřadit k toulání se pod kápí po zarostlých a nebezpečných zahradách. Tedy, snad kromě Ziely, akorát ta by byla zaprvé o něco málo vyšší a za druhé by se neschovávala pod pláštěm.
Postava se vyděšeně otočila. Přesně jak odhadoval, jednalo se o dívku a to velmi pěknou, alespoň z jeho pohledu. Možná až tak pěknou, že to i jeho samotného udivovalo, překvapovalo a… omračovalo. Chvíli jen nehybně a silně okouzleně zíral do jejích oříškově hnědých očí. Byly tak krásné, skoro jakoby vydávaly hřejivé teplo…
Tak tohle tedy rozhodně nebyla žádná holka z města. Takovou by si rozhodně pamatoval. Tohle byla… zapátral v paměti, a když se zastavil na jednom jediném jméně, musel si ho v duchu zopakovat několikrát dokola a pokaždé byl čím dál tím víc udivenější. Tohle byla… princezna Alyssandra. Nemohlo se jednat o nikoho jiného, rozhodně ne. Ale co by tady, v zapomenutých zahradách, proboha dělala? Navíc v kápi a tak podivně… na útěku.
"Jestli chceš zamířit pryč ze zahrad, budeš muset nejdřív přes moji maličkost, slečno." I když měl v hlavě narýsovanou představu o tom, kdo před ním vlastně stojí, uchoval si stejný výraz jak v obličeji, tak v tónu. Princezna neprincezna, tady a teď prostě byla osobu v plášti.
"Pusť mě, prosím," požádala ho Alyssandra jemně. "potřebuji se dostat ven. Doopravdy."
"Ale to snad ne," pousmál se Cillian laškovně.
"Prosím," pokusila se projít, ale nepustil ji. Prozatím ne.
"Víš, někoho mi připomínáš," začal s koketním úsměvem. "nejsi ty náhodou ta osoba, kterou hledám od začátku svého života? Že bych tě konečně našel?"
Alyssandře mírně zrudly tváře. "Doopravdy už musím jít."
Prosmýkla se kolem něho a jistě by utekla, kdyby ji nechytil za zápěstí.
"A kampak máme namířeno?"
"Pryč." Snažila se mu marně vykroutit, což bral jako docela směšný počin. Koneckonců, byl mnohem silnější.
"Že nejdete se svou osobní stráží, Výsosti." Znělo to trochu uštěpačně. Všimla si toho, a tak se snažila vykroutit z jeho sevření ještě usilovněji.
"Takže se snažíte utéct?"
Neodpověděla.
"Hádám, že ano. Popravdě řečeno to není ten nejlepší nápad, nemyslíte? Když jsem vás poznal i já, pozná vás kdekdo ve městě. Možná se to nezdá, ale člověk v kápi je na ulici stejně tak nenápadný jako bez ní."
Alyssandra se zarazila.
"Popravdě řečeno," odpověděla po chvíli, "rybáři by mě nepoznali."
"To ne," přisvědčil Cillian, "ale lidé žijící ve městě mezi zahradami a přístavem ano."
"Myslela jsem, že zahrady vedou až k přístavu…"
"To si může myslet jen někdo, kdo se v životě po městě neprocházel, co?" Začínal být kapánek drzý. Tušil, že by se mu něco podobného nemuselo zrovna vyplatit, ale co, namočený v průšvihu byl pořád. A navíc, princezna byla tak hezká… zdržovat ji by mohl klidně i celé hodiny.
Princezna se zamračila.
"Pusť mě, prosím," zopakovala znovu.
"A co asi tak uděláš, až se odsud dostaneš, co myslíš?"
"Nevím. Něco. Potřebuji se odsud dostat." V očích se jí odhodlaně zablesklo.
Odvahu měla, to musel Cillian uznat. A ve spojení s těma oříškovýma očima… to by snad i kámen musel roztát.
"No dobře." Pokusil se vyměnit nejenom úsměv, ale i tón, ale nějak to nevyšlo. "Nebudu se tě vyptávat, kam máš namířeno, dobře? Ale jestli chceš, můžu tě bezpečně dostat do přístavu. Bereš?"
Natáhl k ní ruku. Alyssandra si ji chvíli zmateně prohlížela, jakoby nevěděla, jak se má v takovéhle situaci zachovat. S největší pravděpodobností vážně netušila. Zase ji tedy stáhl.
"Ach jo," utrousil, "z tebe ta vznešenost přímo čpěje."

Proplétali se uličkami, když tu je chytl familiárně vyhlížející rudolící mužík a široce se usmál.
"Ale copak, Cilliane? Máš novou holku?"
Cillian se na Alyssandru letmo ohlédl. V zahradách jí půjčil svůj klobouk, protože, podle něj, byl v těchto končinách mnohem všestrannější než kápě. Byl jí poněkud velký, a tak jí spadl přes uši skoro až ke špičce nosu.
"No dovol," odpověděl, "to je Mirine, pochází z Tullaise. Je dcerou farmáře a přijela sem prodat med. Poněkud ale zabloudila, takže mě požádala, abych ji odvedl na okraj města. Chápeš?"
"No jo," uchechtl se mužík a přeměřil si Alyssandru pohledem. Bezděčně ucukla. "Proč ale má ten klobouk?"
"No, nepřej si ji vidět bez něho," naznačil Cillian.
"Ahá," přikývl mužík chápavě, "no, ne všem je shůry dáno. Tak já zase běžím, ještě mám spoustu práce. Rád jsem tě viděl!"
"Jo, jasně," pokýval hlavou Cillian, když muž zmizel v ohybu ulice.
Alyssandra se rozhlédla po okolních domech. Musela uznat, že Cillian, ať už to byl kdokoliv, měl pravdu. Kdyby nebylo jeho, stráže by ji jistě našly a odvedly dřív, než by se vůbec dostala k první zatáčce. Přesto mu však nedůvěřovala. Byl… normální občan města, a tak tedy nechápala, proč by jí měl pomáhat. Co by z toho měl? Peníze? Dobrá, nakonec se pravdu určitě dozví.
"Proč se vlastně proplétáme městem tak dlouho? Stráže to tu začaly pročesávat nejméně před dvěma hodinami," sykla tiše.
"Nejspíš proto, protože to tu stráže začaly pročesávat před dvěma hodinami," odpověděl jí Cillian jednoduše a zabočil do další uličky. "Snažím se jim vyhnout. Normální lidé se tady nepozastaví, když uvidí někoho s kloboukem, který mu je přespříliš velký, ale stráže by to určitě prozkoumaly lépe. Tak, už jsme tady."
Otevřel dveře jednoho z poměrně velkých domů a galantně jí je přidržel.
Co mám dělat? napadlo ji. Mohla buď vejít, nebo zůstat stát na místě, ale ani jedno se nejevilo jako dobrý nápad. Venku ji mohly chytit stráže, na druhou stranu ale dveře před ní mohly znamenat past. Znovu si Cilliana pořádně prohlédla, něco v jeho očích ji ale popostrčilo kupředu. Koneckonců, byla přeci čarodějka, ne? Nějaký obyčejný kluk ji nemůže ohrozit. Snad…
"Tady si ten klobouk můžeš sundat," oznámil jí Cillian, když dveře zase zavřel, "nijak ti to neuškodí."
"Jsi si úplně jistý?" otočila se na něj Alyssandra, když tu si všimla, že je někdo sleduje. Vyděšeně se otočila a spatřila dívku, přibližně stejně starou jako ona sama, vyšší, s dlouhými havraními vlasy a brýlemi. Odhadla tedy, že asi bude patřit k těm slušnějším, tišším a plaším… a také ovlivnitelnějším.
Ziela si založila ruce. "Kde ses prosímtě toulal? Stráže pročesávají celé město. Zrovna ty by ses v takovéhle chvíli mohl připlést do maléru. A kdo je zase tohle?!"
Alyssandra před jejím pohledem zčásti vylekaně a zčásti překvapeně ustoupila. Tak tohle tedy od někoho takového nečekala.
"No," začal Cillian. Ziela k Alyssandře přistoupila, sundala jí klobouk, hodila ho po původním majiteli, a když si princeznu pořádně prohlédla, založila si ruce. "Tak, jak mi tohle vysvětlíš?"
"No, to je-" začal Cillian, Ziela ho ale přerušila: "Já vím."
Alyssandra si s mírně škodolibou radostí všimla, že ani Cillian nevypadá zrovna šťastně a jeho původní sebevědomí před tou brýlatou dámou poněkud kleslo.
"No, a velmi ráda tě poznává, že jo?" mrkl nakonec Cillian na princeznu. Jen přikývla.
Ziela zavrtěla hlavou.
"Obcházeli tu vojáci, víš? Chvilku mi to trvalo, ale nakonec mi vyklopili celý důvod jejich návštěvy. A teď si s tebou potřebuju promluvit. Omluvíš nás, prosím?" Poslední věta byla mířená na Alyssandru, najednou s milým podtónem, který ji trošku uklidnil.
"Tak hele," začala Ziela, když zabouchla ve vedlejší místnosti dveře, "vždycky jsem věděla, že jsi cvok, ale takovýhle…? Vážně potřebuju nějaké vysvětlení, nebo tě za pomoci nejbližší pánve zatluču do země místo chybějících kůlů u plotu."
"Díky, Zielo," ucedil Cillian tiše.
Založila si ruce a zpražila ho přísným pohledem. "Čekám."
"Neunesl jsem ji, nebo něco takovýho," začal neohrabaně.
"To předpokládám. Tak šikovnej ani takovej cvok zase nejsi."
"Díky, Zielo."
"Tak co? Přece jenom v tom něco bude, když si jen tak, z ničeho nic přivedeš princeznu domů."
"Našel jsem ji v zahradě."
"No a?"
"Jak no a?" roztáhl Cillian výmluvně ruce do stran, "slečnám v nesnázích se pomáhá, ne?"
"Slečnám v nesnázích možná. Co je ale na princezně takové, že ji řadíš do téhle skupiny, to doopravdy nechápu."
"Snaží se odsud uprchnout," zkusil to znovu Cillian.
Ziela začala velmi brzy přecházet po místnosti. Teď se však zastavila a znovu ho sjela pohledem.
"Pořád si ale nejsem jistá, jestli je to náš problém."
"Můj jo," přikývl Cillian, "vidělas, jaký má oči?"
"Hnědý," odsekla Ziela a pořádně do něj strčila. "Je to princezna, chápeš? Trochu se liší od ostatních holek z města."
"Jo, to liší," přikývl Cillian. Ziele však podtón jeho hlasu neušel.
"Tohle nedělej, slyšíš?" zamračila se, "Okamžitě mi tu přestaň dokazovat, že jsi takový idiot!"
Cillian zvedl hlavu. "Zielo, já jí chci pomoct a je mi jedno, jestli se ti to líbí, nebo ne."
Ziela na něj chvílí beze slova zírala. Podivný lesk, který se zničehonic v jejích očích usadil, Cillian přisuzoval vzteku. Chvíli mezi nimi viselo jen napnuté ticho. Přerušila ho až Ziela, když vrazila Cillianovi facku a vyšla z místnosti.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Kuromaru-dono | 11. října 2012 v 23:48 | Reagovat

No tak pěkný :) Jako dycky. Žádnou chybu sem nenašel ;) Sem rád že Cillian dostal facku :D zasloužil si to prostě ho nemam rád :D zato Alyssandra se zdá jako fajn postava :D Už se hned vrhám na další kapitolu ;)

2 Kiwie | 12. října 2012 v 20:52 | Reagovat

Děkuju :-)
No, tak i děvkaři musej někdy dostat výchovnou lekci, ne? :-)

3 rainorchid | Web | 26. července 2017 v 23:53 | Reagovat

Alyssandra je čarodejka? Hmm, to bude ešte zaujímavé :-)

4 Keavy | Web | 27. července 2017 v 21:34 | Reagovat

[3]: Ano, ano :) V téhle době umět čarovat bylo vlastně běžné podobně jako umět zpívat nebo malovat :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama