Obrázek nad kapitolou odkazuje na obsah povídky.
Kdo by chtěl sledovat moji aktivitu, může navštíit i můj druhý blog.
Máte nějaké připomínky? Pište, prosím, sem.

16.10.2017
  • Třetí část 31. kapitoly Interregna
15.9.2017
  • Druhá část 31. kapitoly Interregna



(Interregnum) Kapitola 1. - Soumrak a květy růží

17. září 2012 v 22:44

Na zubatém pobřeží jihozápadní Omnie se tyčí město Baraneae. Nebo možná netyčí. Záleží na úhlu pohledu.
Město je částečně vytesané do bílého útesu, hledícího směrem k západu. U vodní hladiny končí mola vedoucí ke schodům a nad nimi postaveným rybářským domkům a samozřejmě široké hlavní cestě vydlážděné bílými kameny. Kdybychom se vydali nahoru, opustili bychom dřevěné chajdy připravené na rychlou přestavbu, kdyby přišel větší příliv než obvykle, a dostali bychom se na náměstí lemované domy pro ostatní obyvatele. Sem tam větší, někdy menší. A kdybychom zamířili ještě dál, dostaneme se k bíle zářícímu královskému letohrádku, kam jezdí odpočívat královská rodina.
Prozatím bychom se však vrátili zpět na náměstí. Proč vlastně? Nejspíš bychom si ani nevšimli ničeho zvláštního; úplně obyčejné, bílé jako zbytek města, se zdobnou mramorovou kašnou uprostřed.

A právě na okraji této kašny seděl nezajímavý šestnáctiletý Cillian a sledoval mraky plující po jinak čistě modré obloze. Nevypadal nijak úžasně, tedy rozhodně ne jako ze škatulky, což by se podle některých neznalých přihlížejících na tak čisté a upravené místo, jistě plné boháčů, hodilo. Připomínal prostě obyčejného kluka, takového, jakého byste mohli potkat na ulici jakéhokoliv města nebo vesnice. Avšak dalo by se říct, že se od ostatních něčím lišil; ani tak ne oblečením, ale nejspíš, řekněme, rysy. Přerostlé zrzavohnědé vlasy dohromady se zelenýma očima zasazenýma v obličeji s jemnými, sotva rozeznatelnými pihami, tvořily vzhled typu právě jsem se probudil, což se víceméně rovnalo tomu, že se za ním otočila snad každá dívka, na kterou se usmál. A nejhorší na tom všem asi byl fakt, že Cillian si všechny tyhle výhody moc dobře uvědomoval a uměl je mistrně využít, takže byl vyhlášený jako miláček všech dívek v okolí.
Jenže teď na něco takového neměl zrovna moc náladu. Jeho otec, obchodník, jak si často sám s oblibou říkal, odjel na jednu ze svých obchodních cest a jeho tady nechal, což Cillianově dobrodružné duši zrovna moc k duhu nepřišlo. A tak, zatímco jeho otec byl někde pryč, on tu seděl na okraji kašny a pozoroval mraky plující po obloze. To také zrovna nebyla činnost, kterou by se zabýval s nějakou výraznější oblibou. Nuda však dokáže udělat divy a sledování mraků bylo přeci jen stále lepší, než kousání si palců u nohou. A navíc to vypadalo mnohem estetičtěji. Každá druhá procházející holka se spíš ohlédne za někým, kdo sleduje oblohu, než za někým, který se snaží zbavit konečků prstů poněkud bizarním způsobem.
Lehounce nazlobeně seskočil na bílý chodník protkaný světle růžovými žilkami a vydal se přímo za nosem. No co, nemusel zatáčet.
Až po nějaké té chvilce si uvědomil, kam vlastně míří. Tedy, ne, že by nad tím nějak moc přemýšlel, ale celkem nechtěně zapojil svůj pozorovací talent, který byl, mimochodem, alespoň podle něho, na dosti vysoké úrovni, a spatřil, jak se před ním kousek po kousku vylupuje jedna terasa Kilaraenských zahrad za druhou a nakonec, jako třešnička na dortu, se objevil i letohrádek.
Velkolepé zahrady kdysi nechal vystavět král Ambrois druhý pro svou milovanou manželku Kilaraen. Jak však časem ubývalo lásky k ní, což se dokáže stát poměrně rychle, především když celá dynastie vymře a nahradí ji jiná, ubývalo i ochoty se o ohromné terasy starat. Postupně se tak zorné pole vládců zužovalo a zužovalo, až zůstalo jen u té nejvyšší, která letohrádek těsně objímala. Ty nižší se musely spokojit s nějakými menšími rostlinkami, které nepřekvapily žádným vydařeným kouskem, jako třeba přerůst králi pře hlavu. To ovšem neplatilo o té poslední, kterou jakýsi podlý vládce nechal buď jen z rozmaru, nebo temné vychytralosti ve své původní podobě; za ta léta, kdy se o spodní část nikdo nestaral, se ze zahrady stala naprostá džungle, plná všech možných a na západní pobřeží Omnie místy i nemožných druhů rostlin, které nevítanému návštěvníkovi mohly přijít přinejmenším nevhod.
Cillian tam trávil čas, když chtěl být sám. V jinak poměrně klidném a stejně tak suchém přístavním městečku byly různorodé jedovaté a masožravé rostliny, jež se dokázaly samy od sebe pohybovat za jakoukoliv kořistí, dohromady s drobnými upírky často schovanými v květech těch nejedovatých a nemasožravých příjemným povyražením a jistým malým dobrodružstvím, které čas od času potřeboval na povzbuzení.
Ovšem sem zrovna asi jít nechtěl. Nebo by mohl…? Na prolézání zastrčených koutů nebezpečné zahrady však neměl sebemenší náladu. Tak, jako vlastně momentálně neměl náladu na nic.
"Cilliane?" ozval se za ním najednou dívčí hlas.
Pomalu zavřel oči a zhluboka se nadechl.
"Ahoj, Jasmine," odpověděl s přespříliš dlouhým výdechem.
Jasmine byla dcera místní voňavkářky, jak by mohlo kdekoho napadnout. Její matka ani otec neměli zrovna moc fantazie, tudíž se dalo čekat, že si to vykompenzují nějakou přísadou do svých přípravků. A proč by to zrovna nemohl být ten nejoblíbenější?
Čas ukázal, že výběr to byl poměrně dobrý - Jasmine se totiž dohromady s několika dalšími těšila velké oblibě u opačného pohlaví. Co byl ovšem problém, stále to byla dívka a dívky, jak bylo všeobecně známo, se, se silným nesouhlasem ostatních, samozřejmě, zakoukaly zásadně do Cilliana. A jak jinak, než zrovna z těchhle vztahů, vyšly jen se zlomeným srdcem a zklamanými nadějemi. Otec nad svým synem odjakživa vrtěl hlavou; "Jestli ty se někdy doopravdy zamiluješ, bude to katastrofální, anebo katastrofálně nešťastný." Přesně to vždycky říkával. Zatím však nenastala ona očekávaná situace, takže se jeho slova nemohla potvrdit.
"Zapomněls na mě?" Jasmine počkala, až se milostivě ráčí otočit a pak na něj vrhla medově sladký prosebný úsměv.
"Ne, jasně, že ne." Cillian hluboce přemýšlel. Jistěže zapomněl, úplně a dočista. To se čas od času stávalo, zvlášť když byl někdo časově tak moc vytížený, jako on. Jenže co vlastně zapomněl…? Nasliboval jí toho už určitě dost, jenom si teď narychlo nedokázal utřídit vzpomínky tak, aby věděl, co bylo dřív a co potom.
"Víš, včera jsem tě čekala, jak jsme si domluvili." Jasmine spojila ruce za zády a začala pohledem pronásledovat neexistující mravence prohánějící se mezi dokonalými kočičími hlavami.
Takže včera to bylo… copak měl na včerejšek domluvené, dokud se tak strašlivě nepohádal s otcem?
Chvíli přemýšlel a pak si to uvědomil. V Baraneae se často konaly různé slavnosti. Zrovna včera byla jedna, připomínající život jednoho neexistujícího hrdiny. Vždy byla doprovázená různými stánky, výpravami na loďkách a romantické sledování ohňostroje. A na takové slavnosti samozřejmě nemohlo chybět ani divadelní představení, kam se ovšem dostal jen málokdo. Cillianův otec měl tentokrát štěstí, tedy, až na to, že nebyl zrovna divadelní typ. A tak tohle štěstí přenechal svému synu, který by něco podobného mohl velmi obratně využít. Pokud by se samozřejmě nepohádali.
"Luneth a měsíční princezna, že?" odhadl s vševědoucím výrazem.
Jasmine tázavě pozvedla obočí. "Prosím?"
Aha. Tak to asi šlápl trochu vedle. Neslíbil to tedy Amalii? Pravda, ta měla mnohem poetičtější duši. To trošku pokazil.
Jasmine nechápala jen chvíli. "Aha." Založila si ruce a rádoby uraženě se otočila směrem k zapadajícímu slunci. "Takže jsi na mě zapomněl, protožes byl s jinou holkou. Je to tak?"
Cillian postřehl v jejím hlase cosi, co brečelo a z celé duše prosilo, aby to popřel. Toho se hned chytil. "Myslíš?"
"Myslím. Takže… zajímáš se o někoho jiného?" Teď to bylo úplně jasné. Žárlivé, doufající v odpověď, která by se mohla obrátit v prospěch.
Cillian si s pokřiveným úsměvem také založil ruce, aby Jasmine náhodou nebyla jediná. "Jak bych mohl? Ne, dokud jsi tu ty."
Tedy, a potom ještě Amalie, Rozeta, její starší sestra Loreta, Antonie, Viktorie, Lenna, Amanda a pak ještě… jak se ta dvojčata, která se tu nedávno objevila a hned se stala jedním z terčů jeho svrchované pozornosti, vlastně jmenovala? A také by mohl přičíst ty ne tak důležité, jako třeba Aleu, Karin, Miranu a pár dalších. Ale přeci jenom, nad těmi by Jasmine zvítězila na plné čáře.
"Vážně?" V tu chvíli se Jasmine rozzářily oči natolik, že by skoro mohly zápasit s hvězdami. Cillian skoro až zalitoval, že je stále moc brzy na to, aby obojí mohl porovnat.
"Hele, moc se omlouvám," naklonil se k ní blíž, "měl jsem spoustu práce. Táta odjel, a tak se toho muselo hodně zařídit. Bohužel jsme se to dozvěděli až na poslední chvíli."
"Aha," trochu ucukla, teď už s úsměvem postrádajícím onu tichou prosbu, "to jsem ráda, žes neodjel a zůstal tady. Aspoň prozatím."
Jo, pomyslel si Cillian, já bych teda radši odjel. Přece jenom, Litora[1] by byla určitě mnohem zajímavější.
Nic takového však nahlas neřekl. Spokojil se s pouhým: "Když včerejšek nevyšel, můžu ti to kdykoliv vynahradit."
Jasmine naklonila hlavu ke straně. "Co třeba teď?"
"Kdykoliv, má milá."
Její úsměv se ještě rozšířil a tentokrát se k němu přidal drobný ruměnec, který se jí roztomile rozlézal po tvářích. "Šla jsem do zahrady natrhat květy růží. Určitě bys mě nenechal jít tam samotnou, zvlášť když se už bude pomalu stmívat, že ne?"
"To rozhodně ne," souhlasil Cillian.
Jasmine se s úsměvem vydala k oprýskaným schodům a jen se znovu mírně začervenala, když ji chytil za ruku, aby jí pomohl překonat poněkud obtížnější úsek, který už dávno podlehl solí nasáklým větrům a dešťům, čas od času zavítajícím k městu.
"Věděl jsi, že růže jsou považovány za květiny lásky?" zeptala se ho jakoby mimochodem, když jemně pokládala okvětní plátky na dno košíku.
"Vím, že jsou stejně krásný jako ty," usmál se Cillian jejím směrem. Nevydržela jeho upřený pohled a radši rychle odvrátila hlavu.
"Jsou to moje nejoblíbenější kytky," prohlásila přiškrceně.
Cillian se vyloženě bavil. Koneckonců, tak tomu bylo vždy, když byl s nějakou holkou. Jen trochu nechápal jejich pocity, nejspíš hlavně proto, že on je tak úplně nesdílel.
"Snažila jsem se je pěstovat doma, ale když nemám zahradu, jde to těžce," pokračovala dál Jasmine a s povzdechem se zahleděla na jeden z nachových květů. S přicházejícím soumrakem se začínal barvit na temně fialovou.
"Tuhle zálibu v růžích jsem nikdy nepochopil," potřásl Cillian hlavou pobaveně, "maj trny, takže se o ně snadno popícháš."
"Všechny ne," odmítla Jasmine skoro až rázně, a pak ukázala nad sebe. "Tamta třeba trny vůbec nemá, vidíš?"
"Vážně," přikývl Cillian a natáhl se pro jeden z květů. "Ta se mi líbí."
"Mně taky," usmála se Jasmine. Pomalu se začínal divit, že jí od toho věčně se rozšiřujícího úsměvu ještě nepraskly koutky. Na to ale teď momentálně nechtěl myslet, aby se ještě nezačal uprostřed podobné představy ušklíbat. Působilo by to nepatřičně. A dívky odsud neměly zrovna ten správný smysl pro humor. Možná proto se mu žádná nezalíbila.
Vzal světle růžový květ a zapletl jí ho do hedvábných blonďatých vlasů.
"Ale řekl bych, že teď vypadá mnohem líp, nemyslíš?" pousmál se nad svým výtvorem.
Jasmine se nadechla, aby odpověděla něco jistě velmi zamilovaného a tím pádem velmi úsměvného, když tu se z cesty ozval rozezlený hlas.
"Jasmine!" volal. "Kde vězíš? Už bys měla být dávno doma. A jestli zase jsi s tím Telmarkovic klukem, tak se neznám! Okamžitě koukej slízt dolů!"
Jasmine pohasl jas v očích. "Táta," vydechla jenom a s omluvným výrazem seběhla schody vedoucí zpět k silnici.
Toho Cillian neměl zrovna moc v oblibě. Jednou, zrovna když se její otec vracel z hospody, si oba dali celkem pořádně… lidově řečeno, do huby. Bohužel pro jejího otce, dopadlo to lépe spíš pro Cilliana a tak bylo najednou zaseto semínko pro vzájemnou ještě větší nevraživost. Jenže Cillianovi to bylo celkem jedno. Měl na výběr tucet dalších, takže kvůli jedné Jasmine by se svět nezhroutil.
Ohlédl se zpátky na růžový keř a mírně se pousmál. Tak, s Jasmine si to vyžehlil. Teď by měl ještě nějak usmířit Amalii.

"V královské rodině se opět šíří nepokoje. Snaží se je někdo napadnout?"
Cillian zrovna listoval jakýmsi starým cestopisem, když kolem něj klučina hlásící nové zprávy proběhl. Ona nová zpráva ho poměrně zaujala, ne však dostatečně, aby chlapce zastavil a vyzpovídal o podrobnostech.
Před čtyřmi roky se celá země rozhodla, že psát dějiny ve stavu, v jakém byla doteď, je poměrně nemožné. Jenže jako změnu nevymyslela nic jiného, než začít válčit mezi sebou. Výsledkem mělo být nové spojení zemí a vytvoření větších a funkčních království. A zrovna Omnii připadl šťastný tah, nejspíš podpořený pomocí legendárního chainského generála Lancelota, a během války k sobě připojila dvě další zemičky ležící na sever, tedy Toiru a Floratii. Bohužel, úplný sever si zotročit nedokázala. Možná to bylo zčásti zaviněno tím, že v horském státu Pohoru vládli zuřiví a z pohledu místních lidí, kteří neměli šanci se s nimi setkat, poněkud primitivní barbaři, dvě vzpurné aerinské zemičky obehnané vysokými Valy a nakonec samotný Chain, do jehož běhu se neodvážil nikdo zasáhnout. Ne, na to byly fámy o této zemi kolující moc tajemné a děsivě mrazivé.
Nicméně ani tahle válka neznamenala úplné vítězství nad nestabilitou panující na ostrově. Ze Žluté pouště na východu mohlo přicházet nebezpečí v podobě divokých kočovníků, anebo, v horším případě, písečné apokalypsy. Jak totiž každý věděl, za pouští se jako zeď celého světa zvedala neproniknutelná stěna tvořená blesky a masou věčně vířícího písku. Ten, kdo se jednou odvážil projít skrz, se už nikdy nevrátil zpět.
A nakonec se samozřejmě nemohly opomíjet samotné nesváry mezi současnou a bývalými královskými rodinami, které si ze začátku vzájemně šly ani ne tak skrytě po krku. Teď už to byly čtyři roky zpět, takže se celá tahle věc tvářila uzavřeně. Ale kdo mohl vědět?
Cillian se znovu zahleděl do svého cestopisu a snažil se za každou cenu dávat najevo, že si Ziely, právě stojící na druhém konci náměstí rozhodně ještě nevšiml.
"Pořád ten stejný cestopis?" Teď už to předvádět nešlo.
"Ahoj, Zielo. Dneska ti to fakt moc sluší." Zaklapl knihu a vrhl na ni zářivý přátelský úsměv.
Ziela si upravila brýle na nose a posadila se vedle něj na lavičku. Tmavé vlasy dlouhé až po pás se rozestřely okolo ní v dokonalých vlnkách.
"Když jsme se nedávno bavili, říkal jsi, že ji už budeš mít dočtenou. Ještě ani nejsi v polovině."
"No," pokrčil Cillian rameny, "říkal jsem, že ji brzo dočtu."
Ziela se zamračila, ale s jeho výrazem to ani nehnulo. Koneckonců, čertit se na dámy, pokud k tomu není vhodná příležitost, je na postu miláčka něco nemožného.
"Ty máš na všechno dost času, viď?" otázala se pak klidně a zahleděla se na ubohého chlapce, ze kterého právě někdo doloval jakousi zprávu, která Cillianovi naprosto dokonale unikla.
"Uznávám, že čtení není zrovna můj koníček," pokrčil Cillian rameny a pak na dívku potutelně mrknul. "Možná bychom to mohli udělat takhle: já ti ten cestopis vrátim a ty mi zato budeš číst před spaním, co ty na to?"
"No, to víš, že jo, ty trdlo." Ziela na první pohled působila jako ten brýlatý typ dívky, který je potomkem učitele, plachý a všestranně vzdělaný, i když většina dětí tomu říkala prostě našrocenej, a často se stává terčem veřejného posměchu a šikany přesně kvůli dříve uvedeným vlastnostem. Samozřejmě, jak by se dalo očekávat, byla jím. Nebo alespoň se kdysi pár lidí rozhodlo, že ho z ní udělají. Od té doby chodili okolo ní s nosem téměř u země, oslovovali ji "slečno Zielo" a snažili se před ní působit co nejnenápadněji, aby si třeba náhodou nevzpomněla, že to tehdy byli zrovna oni.
Cillian ji za ta léta poznal poměrně dobře a tudíž věděl, že dovolovat si na někoho, kdo žije pod jednou střechou s řezníkem a kdo velmi dobře umí zacházet s jakoukoliv palicí nebo sekáčkem, není úplně záhodno. Ale jinak ji měl moc rád a dokonce by mohl potvrdit, že jeho rád bylo v tomto ohledu myšleno jinak, než by bylo myšleno třeba u takové Jasmine. Znali se od dětství (dokonce i v době, kdy ještě Ziela nenosila brýle) a díky vzájemným vlivům si vypěstovali společné zájmy. Trávili spolu hodně času; jejich rodiče totiž pracovali společně a tak čas od času bydlel i on právě u toho řezníka, který byl, jen tak okrajově, Zieliným strýčkem. Oba dva často prozkoumávali nejnižší terasu zahrady spolu a také oba dva chtěli zažít co nejvíc dobrodružství. Spolu, zvlášť, to bylo celkem jedno. Hlavně, aby bylo.
"Docela by mě zajímalo, jak je to s tou královskou rodinou," zadumala se Ziela.
"S královskou rodinou?" nechápal Cillian.
Ziela mávla na chlapce. Onen člověk v dlouhém červeném kabátci se zlatými lemy ho konečně pustil, ale ještě dřív, než si stačil vydechnout, objevil se někdo další.
"Ano, slečno Zielo?" Pomalu přešel blíž a plaše se na Cilliana usmál. Bylo mu okolo deseti let, odhadl znalecky.
"Co víš o královské rodině?" Ziela si přehodila nohu přes nohu (což šlo při jejím na tehdejší módní výstřelky poněkud extravagantním a místy i pohoršujícím oblečení poměrně snadno) a opřela se o dlaň.
Cillian se pro sebe pousmál. To byla typická Ziela; v krátkých šatech přizpůsobených pohodlnému pohybu, s chováním, po kterém by všem nejspíš zamrzl úsměv na rtech.
"No…" klučina sklonil hlavu a huhlavě pokračoval: "Před nějakou dobou začaly kolovat podivný… zvěsti o tom, že se někdo snaží zabít princeznu. Proto odjela tajně sem, ale i dneska v noci prý stráže objevili podivný lidi, který se dostali až těsně před její pokoj…"
"Hej, Timmy!" Z bližšího okna se vyklonila buclatá pekařka s červenými tvářemi a světlými loknami staženými do neposlušného drdolu. "Právě jsem dopekla koblihy. Nechceš za to roznášení ranních zpráv jednu?"
Timmy radostně poskočil, ale pak se s provinilým výrazem znovu otočil k lavičce.
"Děkuju, Timmy," usmála se Ziela, "utíkej."
Timmyho rty se roztáhly blaženým úsměvem. "Děkuju, slečno!"
Otočil se na podpatku a rozběhl se za pekařkou, pomalu zavírající dveře.
"Chudák princezna," zavrtěl Cillian hlavou, "kdyby se snažili zaútočit na její matku, bylo by to lepší. Konec konců je důležitější ona, ne?"
Ziela do něj dloubla. "Takhle nemluv. Bylo by lepší, kdyby se nikdo nevloupal k nikomu."
"Stejně," pokrčil rameny Cillian a vrhl oslnivý úsměv po dvojici dívek procházejících se okolo. Obě se začervenaly a zrychlily.
Ziela je chvíli sledovala. "A na mě se nikdy neusměješ," prohlásila pak suše.
"To není pravda, usmívám se na tebe pořád," naklonil se k ní s úsměvem Cillian. Zamračeně se od něj posunula, co nejdál to šlo.
"No, to je výborný."
"Když se chováš podobně jako teď, tak se nediv, že se na tebe neusmívám. Kdybys na mě třeba nebyla tak odporná…" Ziela se zvedla.
"Promiň, nechtěla jsem tě urazit," odpověděla škrobeně a vydala se směrem z náměstí. Nejspíš na louku, podívat se, jestli ještě najde nějaké zajímavé rostliny, kterými by ho mohla v budoucnu otrávit, usoudil Cillian.
"Hej, a co ty pohádky na dobrou noc?" křikl za ní ještě.
Neotočila se. Jenom stejným tónem odpověděla: "Večeře bude v osm."


[1] Cillian se na takové místo dosud nepodíval, i když nebylo zas tak neobvyklé tam jezdit ještě předtím, než Omnie zemičku Floratii v boji obsadila. Podle pověstí, které o Litoře kolovaly, neexistovalo krásnějšího a originálnějšího hlavního města. Člověk tam údajně nenašel nic jako cesty, všude byly jen kanály, kterými se obyvatelé dopravovali loďkami. Cillian došel velmi brzy k názoru, že místo jako takové bude silně romantické a slovo romantické u něj znamená to samé co slovní spojení "plné samých krasavic".
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Kuromaru-dono | 18. září 2012 v 22:28 | Reagovat

No tak zajímavý :D i když neni ještě úplně jasný o čem to bude. Jasný mi je jen to, že Ziela se zdá bejt strašně super :d , naproti tomu Cillian bude asi moje nejmíň oblíbená postava v Dětech prázdnoty vůbec :D Takovej *** a *** prostě škoda mluvit :D Jinak vážně pěkný :)

2 Kiwie | 18. září 2012 v 22:37 | Reagovat

Tak s tou oblíbeností si nejsem jistá, ještě plánuju veeelký množství postav :D
Děj bude vtipnej, to si počkej. n.n A samozřejmě o smypatický postavy nebude nouze >:) Á děkuji za pochvalu :))

3 rainorchid | Web | 23. července 2017 v 16:04 | Reagovat

To: "kousání si palců u nohou" ma dostalo :D :D
A Cillian sa mi páči aj keď je to sukničkár ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama