Obrázek nad kapitolou odkazuje na obsah povídky.
Kdo by chtěl sledovat moji aktivitu, může navštíit i můj druhý blog.
Máte nějaké připomínky? Pište, prosím, sem.

9.7.2017
  • Třetí část 30. kapitoly Interregna
  • Článek o Mítíru
26.6.2017
  • Druhá část 30. kapitoly Interregna


Kapitola 8. - Vesnice v ruinách

3. srpna 2012 v 23:35 | Keavy


Lessie otřeseně zírala na místo, kde ještě před chvílí viděla svého učitele. Teď byl venku, postavený proti obrovskému hladovému hadovi.
"Jakou má asi šanci na přežití?" polkla nakonec.
"Nogori, nebo had?" zeptal se Paddy s přihlouplým výrazem, který obvykle nasazoval Scott. Byl stejně vyděšený a překvapený jako Lessie a netušil, co má dělat. Jediné, co ho v tu chvíli napadlo, bylo zlehčování situace.

Lessie zacukaly koutky. Když si však vzpomněla, kde je a co se před chvílí stalo, náznak úsměvu na její tváři zmizel.
Zavřela oči, sevřela ruce v pěst a zhluboka se nadechla. Do očí se jí draly slzy, snažila se je však potlačit.
"Had proti němu nevydrží dlouho," prohlásila nakonec. Nechtěla si připustit opak. Poslední dobou se zkazilo tolik věcí, že nestála o další. A dokud si bude namlouvat, že učitel žije, bude v pořádku. Teď si nemůže dovolit další černé a smutné myšlenky točící se okolo něj.
Paddy byl podobného názoru. Znal učitele už od svých osmi let a bral ho jako každodenní součást života. Poté, co zmizela Reg, nechtěl dovolit, aby zmizel i Sikka.
Cedric stál vedle a chvíli je poslouchal. Počkal si, až když bylo tíživé ticho skoro nesnesitelné a mírně zakašlal.
"Co se bude dít dál?" zeptal se mírně. Ticho mu v takovéhle situaci vadilo. Jestli se stalo něco špatného, je lepší začít něco dělat, aby člověk alespoň dočasně zapomněl na to, co se okolo něj děje. Alespoň tak to dělal on. A pomáhalo to.
Paddy se podíval na Lessie. Popravdě řečeno, nevěděl. Od začátku až do tohoto okamžiku jim směr udával Nogori a bez něj byli jako loď bez kapitána.
"No," povzdechla si Lessie, "měli bychom jít. Až budeme venku, rozhodneme se, co dál."
Paddy se rozhlédl po okolí. Jiná možnost než to, co Lessie řekla, nebyla. Tunel se nijak nevětvil a z jedné strany byl zacpaný sutí, což znamenalo, že tudy cesta nevede. Museli tedy na druhý konec.
Trvalo to ještě snad dvě hodiny, než se konečně vyškrabali z tunelu nahoru na útes, přibližně půl kilometru daleko od vesničky Coregrad.
"No, tak jsme tady," přikývl Paddy, "celí a víceméně i zdraví." Při této větě sebou trhl. Až pozdě si uvědomil, že zrovna tohle není to pravé, co by měl říkat.
"Co teď?" pokusil se změnit téma, ale pak si všiml, že jeho ne zrovna vhodná věta nevyvolala žádnou reakci.
Lessie byla natolik otupělá, že vlastně ani nevěděla, jak by měla reagovat. Podívala se na rychle se mračící oblohu.
"Přes noc bude nejspíš pršet," řekla zamyšleně, "bude nejlepší najít si místo, kde se budeme moct schovat."
"Ale kde?" povzdechl si Paddy, "Vždyť okolo není ani živáček."
"Můžeme jít do Coregradu," navrhl Cedric, "párkrát jsem tam už přespával. Není to tak hrozné, jak se odzdola může zdát."
Lessie se rozhlédla. Nic lepšího nejspíš v okolí najít nemohli.
"Dobrá," přikývla nakonec, "takže půjdeme do Coregradu."
Cedric měl naprostou pravdu; vesnice zezdola možná nevypadala nejlépe, když však před ní člověk stál, dokázal najít alespoň jednu v rámci možností zachovalou chatrč. Do jedné takové se usídlili. Nasbírali dřevo, převážně z trámů a obložení okolních domů, a rozdělali ve starém kamenném krbu oheň.
Pršet začalo brzy a vypadalo to, že jen tak nepřestane. V ruinách chatky však byli chráněni jak před větrem, tak před kapkami, které neúnavně bušily do toho, co kdysi bývalo podlahou druhého patra.
Lessie zůstala ještě chvíli venku. Stála na okraji útesu a shlížela dolů. Hledala hada. Nebylo těžké ho najít - velký, temný a dlouhý, nehodící se do okolní krajiny. Našla ho brzy, přesně tam, kde si myslela, že ho uvidí. Nehýbal se a to v ní vzbudilo ještě kapku naděje, že její učitel je stále naživu a hada porazil, přestože je mnohem menší.
Sdělila to i ostatním, aby je uklidnila, pokud si o Nogoriho dělali stejné starosti.
Paddyho to uklidnilo. Natáhl se na podlahu, nebo spíš to, co z ní zbylo, zachumlal se do přikrývky a brzy usnul. Lessie ho chvíli pozorovala. Byla nesmírně unavená. Nemohla však usnout, ne po tom, co se stalo jejímu učiteli. Nejradši by za ním hned běžela a pomohla mu. Jenže to nešlo. Musela zůstat tady s Paddym a musela pokračovat v cestě.
Cedric se k ní přesunul.
"Máš plány, co budeme dělat v příštích dnech?" zeptal se tiše, aby Paddyho nevzbudil.
"Budeme?" otočila se na něj Lessie překvapeně.
"Jestli vám tedy nevadí, že půjdu s vámi," odpověděl Cedric plaše.
"Proč?" nechápala Lessie, "Viděl jsi, že naše cesta může být nebezpečná."
Cedric přikývl. "Nevadí, přežil jsem toho už poměrně dost. Každé dobrodružství mi může pomoct při práci. A po našem setkání v Landscaperu si myslím, že není úplně od věci, aby byl někdo s tebou a pomáhal ti proti lidem, kteří tě chtějí zabít."
"Děkuju," začervenala se Lessie.
Zahleděla se do plamenů. "Věříš na sny?" zeptala se pak.
"Proč?" zadíval se na ni Cedric překvapeně.
"Jen tak," zavrtěla hlavou.
Původně mu chtěla o svém snu říct. Viděla totiž Reg. A dokonce věděla, kde ji viděla.
"Co třeba zkusit najít Glasscarské jeskyně?" zeptala se pak jakoby mimochodem.
"Myslím, že teď rozhoduješ ty," pokrčil Cedric rameny.
Lessie kývla. Také to tak cítila, přestože se jí to ani trochu nezamlouvalo. Reginou sestrou však byla ona a také ona byla původním členem party, která se ji měla vydat hledat. Paddy se hned od začátku choval jako ten navíc, který nechce o ničem rozhodovat. A Cedric Reg neznal. Zbyla tu tedy jen jediná možnost a tou byla Lessie.
Vytáhla mapu a rozložila ji před sebe. Glasscarské jeskyně byly vyznačeny křížkem a mimo jiné je Nogori také zakroužkoval.
"Cesta tam trvá přibližně čtyři dny," odhadl zkušeně Cedric.
"Po cestě je město," sledovala Lessie mapu pod sebou, "myslím, že by nebylo od věci zastavit se tam a pak pokračovat dál."
"To by nebylo," přikývl Cedric, "už jsem tam párkrát byl. Je to poměrně příjemné městečko u lesa. Na nikoho zdivočelého bychom tam neměli narazit."
Lessie přikývla. Pak za plyšový přívěšek vytáhla z ruksaku mobil. Na displeji blikaly dva nepřijaté hovory, oba od otce. Už mu chtěla zavolat, když tu její telefon zavrněl tichou melodií.
"Ahoj tati," pozdravila tlumeně, aby Paddyho nevzbudila. Venku ještě stále pršelo natolik hustě, že se jí nechtělo vzdálit ani na okamžik od ohně.
"Jsem rád, že ses ozvala," odpověděl otcův hlas ze sluchátka, "už jsem si začínal dělat starosti. Jak se máte? Našli jste ji?"
"Ne," povzdechla si Lessie, "Jsme teď kus od Landscaperu a hledáme ji."
Otec byl chvíli ticho. "Chci mluvit se Sikkou," řekl pak.
Lessie polkla. Co mu má teď říct? Nakonec se uchýlila k milosrdné lži.
"Nogori je pořád venku. Zítra ti zavolá, ano? Tedy, pokud bude moct, signál totiž slábne."
Teď si povzdechl otec. "Dobrá. Doufám jen, že se o vás o oba postará. Opravdu nechci přijít i o tebe. Ani já, ani maminka."
Lessie se sevřelo hrdlo. Jak by asi otec reagoval, kdyby se dozvěděl, že Nogori je pryč a možná se už nikdy nevrátí? Že ona a Paddy jsou úplně sami na neznámém místě? Místo toho se však zmohla jen na slabou odpověď, všechny pozdravovala a poté telefon se slzami odložila.
Ráno byla obloha čistá, skoro bez mráčku. Vypadalo to, že po dlouhé době možná zasvítí slunce.
Lessie stála na kraji útesu a shlížela dolů na obrovského hada. Vypadalo to, že se přes noc ani nehnul. To, co se však hýbalo zcela zřetelně, byla malá tmavá postavička kus od něj.
"Myslíte si, že by to mohl být Nogori?" ukázala dolů.
Paddy chvíli sledoval směr, kam ukazovala. "Je to možné," uznal po chvíli.
"Může se sem nějak dostat?"
Cedric zavrtěl hlavou. "Jediná cesta byla průkopem, který je teď zničený. Ještě to tedy může obejít a dostat se sem z vrchu. Údolí je široké, takže by tahle možnost zabrala několik dní."
"Nemá cenu tu čekat," odpověděla Lessie zamyšleně, "nemůžeme se tu tak dlouho zdržet. Nogori na to má určitě stejný názor."
"Ale co bude dělat?" zamračil se Paddy, "do Glomery se určitě nevrátí."
"To ne," souhlasila Lessie, "podle mě se vydá vlastní cestou. Jestli je had opravdu mrtvý, může prohledat celé močály a pak se může vydat na jih, nebo někam jinam, možná na místo, které v mapě zvýraznil. Je ale jisté, že se od nás nadobro oddělil. Byl by opravdu zázrak, kdybychom se potkali."
"Takže my jen půjdeme dál a budeme doufat, že si poradíme i bez něj," prohlásil Paddy odměřeně.
"Máš jiný nápad?" otočila se na něj Lessie, "můžeme se vydat zpět k močálům, ale je tu jistá pravděpodobnost, že už ho tu nenajdeme."
"Já vím," povzdechl si Paddy. Také ho nenapadalo nic lepšího. Cítil Lessiino zoufalství a byl sám na sebe rozzlobený, že přidělává potíže. Nechtělo se mu však líbit, že všichni tři jsou opuštění uprostřed nebezpečné krajiny. Až do teď žil vlastně pořád jako dítě pod ochranou rodičů. Teprve teď nastal první okamžik, kdy se měl postavit na vlastní nohy. Přišlo to tak nečekaně, jako by ho najednou, z ničeho nic, někdo shodil do vody se slovy: "Plav." A on v té vodě teď zmateně máchal rukama a pomalu, ale jistě se topil. Ale stále tu nebyl sám. Musí se rychle naučit udržet alespoň hlavu nad hladinou, aby se mohl dočkat lepšího zítřku. Od teď se už nebude chovat jako to ustrašené dítě, které potřebuje něčí doprovod.
"Dobrá," kývl nakonec, "půjdeme?"
Cedric jim několikrát potvrdil, že by je cestou neměly čekat žádné větší problémy a tak se také stalo. Slunce svítilo skoro celý den a bylo poměrně teplo. Močály i s mrtvým hadem nechali za sebou a teď kráčeli mírně zalesněnou krajinou.
"Viděl jsem smrk," konstatoval Paddy překvapeně, "myslel jsem, že rostou víc na severu."
Cedric se usmál. Přenocovali v jednom větším lese, který je skryl před čímkoliv, co by se mohlo objevit a ráno se zase vydali na cestu. Paddy si začal až moc všímat okolí a objevoval spoustu věcí, které pro něj byly úplně nové, nebo jinak zajímavé. Až teď si začal uvědomovat, jak je rád, že mohl alespoň na chvíli své rodné město opustit.
Také si všiml jako první mohutného gryfa, který jim běžel za zády. Nejdřív si myslel, že je gryf divoký, ale pak se za ním vynořil povoz s obchodníkem, který se představil jako John.
Nakonec se z něj vyklubal upovídaný, příjemný, zarostlý mužík s červeným nosem, přibližně ve středním věku. Bez námitek jim přislíbil, že je sveze s sebou do Climgardu. Jak si pak Paddy pořád říkal, měli opravdu štěstí.
"Víte, mám dvě děti," povídal, když vyjeli z lesa, "obě dvě jsou přibližně ve vašem věku."
Celou cestu jim vyprávěl různé historky, co kde slyšel, nebo které se mu přihodily. Mezi jinými vyprávěl, jak se sám postavil draku, potopil do řeky strašidlo, které se do Omnie zatoulalo až z dálného východu, nebo jak objevil v jedné jeskyni mytrilovou zbroj. Samozřejmě věděli, že všechna jeho vyprávění jsou buď mírně přitažená za vlasy, nebo smyšlená úplně. Velmi dobře se však poslouchala a cesta ubíhala mnohem rychleji, než kdyby všichni zarytě mlčeli. Cedrika dokonce napadlo, že by mohl jeden z jeho příběhů použít jako podklad pro svoji novou knihu. Ale který? Bylo jich tolik, že by se nevešly ani do rozsáhlé kroniky. Nakonec to tedy vzdal a jen naslouchal jeho neuvěřitelným zážitkům.
Do Climgardu dorazili dřív, než očekávali.
"Tak, doufám, že jsem vám alespoň trochu pomohl," usmál se na ně John a pokynul jim na pozdrav, "Bůh vás provázej na vaší cestě!" S těmito slovy pobídnul gryfa do klusu a brzy jim zmizel z dohledu.
"Teda, po těch jeho řečech o tom, že ulovil ovinapru*, jsem dostal hlad," postěžoval si Paddy.
"Možná by bylo dobré najít nějaký hostinec," navrhla Lessie.
"Climgard je dost malý, takže tu postavili jenom jeden," odpověděl Cedric, "a protože sem jezdí jenom drobní obchodníci, je poměrně levný. Zavedu vás tam."
Lessie si to nejdříve nechtěla přiznat, ale popravdě byla šťastná, že je Cedric s nimi. Ušetřil jim spoustu problémů a podle toho, co říkal, si domyslela, že ještě ušetří.
V hostinci se usídlili co nejblíže ke krbu, aby se zahřáli a také, aby si mohli prohlédnout ostatní obyvatele. Od krbu toho je vidět vždycky nejvíc.
Na začátku jara nebyla návštěvnost města nikterak velká, všichni, co klábosili nad korbelem piva, vypadali jako místní usedlíci. Někteří vypadali jako zemědělci pracující na polích v okolí, další zase jako lovci. A právě u nich to zaslechli.
"Už další dítě. Je to strašné, zmizely čtyři, během čtrnácti dní," pravil první a dopřál si pořádný doušek ze svého korbele.
"Moje stará se mnou nechce pouštět kluka," stěžoval si další, "prý, že by ho mohl ulovit vlk."
"Kde se vůbec ty fámy o vlkovi objevily?" ptal se třetí.
"Kde!" čtvrtý udeřil pěstí do stolu, "Já ho viděl! Na tyhle oči jsem ho viděl! Byl skoro stejně velký jako gryf a procházel se po mýtině, jako by mu celý les patřil!"
"Neblázni," zasmál se první poněkud nepřesvědčivě.
"Neblázní," přisadil si pátý svoji, "také jsem ho viděl. Skoro stejně velký jako gryf a s krvelačným pohledem."
První se znovu napil a ztěžka polkl. "To jsou babské kecy," prohlásil pak, ale jeho sebedůvěra klesala každým okamžikem.
"Nemyslím si," řekl druhý tlumeně. Když to ten první uslyšel, ujely mu nervy.
"Jsem snad jediný, kdo ho tu neviděl?!" zařval a uhodil pěstí do stolu, "Jsem snad jediný, nebo jste všichni čtyři cvoci?"
Po jeho výbuchu nastalo hrobové ticho. Přerušil je až jeden ze zemědělců sedících opodál.
"Hodně lidí spatřilo obrovského vlka. Jen náhodou ho můžeme vidět přes den na polích, ale můžeme. Vypadá to, že si prohlíží svoje budoucí oběti."
"Nesmysl," odfrkl si jeden z lovců, "ten skáče náhodně na ty, kteří se opozdí."
Paddyho jejich rozhovor zajímal hned od začátku. A teď, když se do toho začali plést i ostatní vesničané, se rozhodl, že se do rozhovoru zapojí také.
"Co se tu děje?" zeptal se zaujatě.
Lovec, který před chvílí promluvil, si ho změřil pohledem. Jeho výraz nejdřív nabyl znepokojeného tebe neznám zachmuření, pak se však roztáhl významným úsměvem.
"Ty nejsi zdejší, co? Je neobvyklé vidět tu někoho cizího. To víš, jsme malé město."
Další byl ochotný poskytnout víc informací. "Před dvěma týdny se ztratilo asi pětileté dítě. Hledáme ho, ale stále marně. Dva dny poté zmizelo další dítě a pak další a další. Někteří z nás uviděli na okraji lesa obrovského vlka, o tom jsme se teď bavili. Je opravdu obrovský, větší, než by mohl vlk být. A unáší děti. Je ale zvláštní, že nám všem uniká, vídáme ho jenom někdy."
"A to jste se ho ještě nepokusili zneškodnit?" podivil se Cedric.
"Chtěli jsme," zamračil se další lovec znechuceně, "ale všichni se ho bojí. A zkuste někoho tak obrovského ulovit jenom ve dvou lidech."
"Podle mě je to jen otázka času," shrnul poslední, "ještě něco ta bestie zaviní a celá vesnice pročeše celý les, jen aby ji našla."
"Chudák vlk," Lessie se zahleděla na zpěněnou hladinu limonády ve své skleničce. "A chudáci děti."


*Ovinapry měří víc jak dva metry a mají rohy, ať už se jedná o samce, nebo samice. Jinak vypadají jako normální mírumilovné ovečky, ale zdání často klame. Jsou inteligentní, zákeřné a velmi nebezpečné, ale nezaútočí, pokud je člověk nevyprovokuje. Žijí v malých stádečkách obvykle vedených samicí. Požírají traviny, nebo listy stromů a žijí v jakýchkoliv podmínkách po celé zemi mimo pouště.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama