Obrázek nad kapitolou odkazuje na obsah povídky.
Kdo by chtěl sledovat moji aktivitu, může navštíit i můj druhý blog.
Máte nějaké připomínky? Pište, prosím, sem.

9.7.2017
  • Třetí část 30. kapitoly Interregna
  • Článek o Mítíru
26.6.2017
  • Druhá část 30. kapitoly Interregna


Kapitola 7. - Přes močály 2/2

3. srpna 2012 v 23:34 | Keavy


Vypadalo to jako podivně tvarovaný šedý kámen. Přišlo mu divné, proč Cedric zastavil před něčím takovým, ale čím víc si to prohlížel, tím víc se to začínalo podobat něčemu jinému. Ztuhl. Vždyť to byl přeci had! I když nějaký podivný, to byla pravda.
Cedric se vydal pomalu dál.
"Počkej," špitl Paddy sotva slyšitelně.
"Neboj se," zavrtěl Cedric hlavou a pomalu kráčel k ohromnému plazu.
"Nebojím se!" Paddy ho dohnal a šel vedle něho, aby mu to dokázal. Nebyla to úplně tak pravda. Přestože byl Cedric jen o rok starší než on, procestoval už mnoho míst a byl zvyklý na mnohem víc věcí, na rozdíl od Paddyho.

Cedric přidal do kroku a pořádně si hada prohlédl. Byl zdeformovaný a nehýbal se.
"Je to jen kůže," ohlásil dozadu.
Opravdu. Nejspíše byla velmi stará, místy už proděravělá od drobných hlodavců, kteří v močálech živořili.
Rozhlédl se, ale nic podezřelého v okolí neviděl. Vydal se tedy dál a ostatní ho následovali.
Paddy s úžasem hadí kůži sledoval. Odhadoval, že je přibližně deset metrů dlouhá, dva široká a přibližně stejně vysoká. Had musel být opravdu obrovský.
Nerad bych ho potkal, napadlo ho a představil si, že stojí sám proti takové potvoře. Tušil hned od začátku, jak by to celé asi dopadlo. Po téhle představě sebou škubl pokaždé, když uslyšel šplouchnutí nebo sebemenší hluk.
Tady byla cesta ještě horší než na okraji močálů. Základy však byly zbudovány na pevném podkladu, takže se dalo chodit i mimo ni, byť obtížněji.
Nějakou dobu jim tedy trvalo, než se dobrali k mohutné skále trčící z vodní hladiny. Když zvedli hlavy, uviděli trosky další malé vesničky, nejspíše Coregradu.
Paddy na chvíli zaplašil myšlenky na hada a zamyslel se nad tím, proč asi někdo stavěl vesnici na takovém místě; nepřipadalo mu to zrovna nejvhodnější. Jak asi mohli lidé bydlet zrovna tady, uprostřed rašelinišť? Nebo tu tehdy možná ještě nebyly močály, tím si Paddy také nemohl být úplně jistý. Kdo věděl, kolik zbytkům vesnice na skále mohlo být let.
"Je zvláštní, že tu může žít něco tak velkého," nadhodil pak přemýšlivě, "chtěl jsem tím říct… je zvláštní, že kdekoliv na Teře může žít něco tak velkého."
"Někdy se zvláštní tvorové objevují a ne vždy se jim chce zase odejít," odpověděl Nogori.
"Myslíte, že tu žil i v dobách, kdy Coregrad postavili?"
"Zcela jistě ne," zavrtěl Nogori hlavou, "To, po čem kráčíme, byla očividně přístupová cesta. Pochybuji, že by ji zde vybudovali, kdyby se tu mělo něco podobného potulovat."
To Paddyho nenapadlo. Nebo možná by ho to napadlo, kdyby nad tím chvíli přemýšlel. To se mu však momentálně nechtělo. Byl po dni cesty docela unavený a těšil se, až zastaví. Připadalo mu však, že zastávka je v nedohlednu, a tak se neobtěžoval s úkony, jako bylo třeba přespřílišné přemýšlení. Vzrostla tím však jeho zvědavost, a tak se ke konci ptal na všechno, na co se ptát dalo, a proto byl skoro pořád zadýchaný. Nakonec usoudil, že radši ztichne a nebere druhý dech, než aby pokládal nesmyslné otázky.
Jakmile přestal mluvit, nastala mezi všemi chvíle ticha. Prolomil ji až Cedric.
"Tady to je," řekl, jeho hlas byl však tichý a zastřený, jako by ve vzduchu viselo cosi zvláštního, něco, co veškeré okolní zvuky utlumilo. Nejdříve si toho nikdo nevšiml, ale když Paddy ztichl a to zvláštní ticho se vetřelo i mezi ně, něco se změnilo. Z normální přátelské atmosféry se stalo ticho před bouří. Nemohl za to však nikdo z přítomných. Mohl za to dlouhý, uhlově černý úzký tvor, který se neslyšně plazil k nim.
I vzduch jakoby ztěžkl.
"Cítíte to?" zastavil se Nogori. Cedric už nějakou dobu stál.
"Had," sykl.
A pak se to vynořilo, podobné vysokému gejzíru. Vztyčilo se to v plné výšce a s tlamou široce rozevřenou se na překvapenou skupinku vrhlo.
Cedric se vzpamatoval rychle. Popadl Lessie i Paddyho a postrčil je směrem ke vchodu do tunelu. Nogori se po chvíli vrhl za nimi.
Zabrzdil až uvnitř a mohl jen s hrůzou sledovat, jak se ohromná hlava plaza blíží. Pak se ozvala dutá rána a celý útes se pod nárazem obrovského hada otřásl. Plaz byl však tak velký, že se dovnitř nevešel. Stočil se do klubíčka a znovu vyrazil proti útesu.
"Říkal jsem, že je trochu mrzutý," omlouval se Cedric.
"To nevadí, stejně bychom tudy museli," vrtěl hlavou Nogori.
Tunel se znovu otřásl.
"Na jaře jsem tudy neprocházel ještě nikdy a jindy se nepokoušel o nic podobného," zavrtěl Cedric hlavou, když had do stěny narazil znovu. Vypadalo to děsivě.
"Myslím, že bychom se měli kousek odsunout, co myslíte?" navrhl Nogori.
Paddy přikývl. Had na ně na chvíli přestal dorážet, možná proto, že si uvědomil, že svoji kořist nedostane, nebo ho prostě od nárazů rozbolela hlava. Když se nad tím Paddy zamyslel, byla ta pravá chvíle odejít. Prvního velkého nepřítele se jim podařilo přechytračit a on opravdu nebyl zvědavý na to, jak se budou věci venku vyvíjet dál. Had mu připadal natolik nebezpečný, až usoudil, že bude nejlepší držet se od něj co nejdál. Pokud by se s ním měli utkat, dopadlo by to jistě špatně.
Opatrně se začali odsouvat, s pohledem přišpendleným na východ, kdyby se had náhodou o něco pokusil.
Lessie jediná zůstala bez hnutí stát.
"Víte," řekla, s pohledem upřeným ven, kamsi za tělo tvora, "co když je Reg někde tam venku?"
Paddy se zastavil. Všichni si představovali svou pouť jako lineární cestu, nebo alespoň on. Nenapadlo ho, že Reg by mohla ze svého směru odbočit.
Nogori chtěl nejdříve něco říct, pak se ale jen prudce nadechl, vrhl se dopředu a strčil do Lessie tak prudce, že málem narazila do protější stěny. Vzápětí se ozvala ohlušující rána a zvedla se vlna prachu. Na místo, kde ještě před chvílí stála, dopadl hadí ocas.
"Vypadá to, že vymyslel jiný způsob, jak se sem dostat," ucedil Cedric.
"Pospěšte si!" vykřikl Nogori a postrkoval Lessie hlouběji do průkopu.
Paddy pospíchal napřed. Až teď si všiml úzkých dlouhých prasklin, které had vytvořil. Nedokázal však říct, jestli vznikly teď anebo se vytvářely po delší dobu.
Ocas se zavlnil a švihl sebou. Praskliny se rozšířily a na Paddyho hlavu se začaly snášet kousky omítky a letitý prach.
Takže to vytvořil asi teď, domyslel si. Proč jsou ale prvními, na koho zaútočil tak zuřivě, i když byli ukrytí za silnou vrstvou kamene? To už musel jen neúspěšně hádat.
Had nebyl tak hloupý. Přeci jen, jeho hlava byla mnohem větší než hlava normálního hada a byl v ní mozek. Ten teď pracoval na plné obrátky a přemýšlel nad tím, jak by mohl těch pár tvorečků dostat, i když zmizeli tam dole. Co si vzpomínal, poslední pořádný oběd měl na podzim a přes zimu ležel natažený jak široký tak dlouhý na okraji močálů a spal. Teď se už z části probudil, ještě ke všemu předčasně, než bývalo jeho dobrým zvykem, a měl hlad. Žábami byl už přejedený a ostatní tvorové žijící v jeho království ho znechutili už dávno. Chtělo to něco nového, něco lepšího… a teď se tu objevili tihle čtyři. Vlastně ne čtyři, vzhledem k tomu, že neuměl počítat. Dokázal si je převést jen na stravu a jeho počítadlo nad výsledkem doslova jásalo hladovou radostí. Teď bylo důležité je jenom chytit a spolknout. Pak už mu mohlo být na nějakou dobu všechno ukradené.
Průkop bylo zvláštní místo. Nikdo nevěděl, proč se tomu tak říkalo, protože to byl vlastně cihlový tunel vinoucí se po kraji útesu a místy i pod ním nebo uvnitř. Měl převést lidi na druhý konec močálů a ukázat jim cestu nahoru k vesnici Coregrad. Teď, po těch letech, kdy tunel chátral, nebylo těžké ho zničit. A v tom se ukrýval hadův geniální plán.
Tunel se pod vytrvalými údery jeho ocasu rozvibroval jako struna houslí. Omítka se začínala drolit čím dál víc, jak se prasklinky prodlužovaly a rozšiřovaly, sem tam vypadla dokonce i nějaká cihla.
"To se mi nelíbí," zamračil se Paddy a pospíchal dál. "Jsme tu chycení jako hmyz v pavučině!"
"Jestli máš lepší nápad, můžeš ho hned teď předložit," odpověděl mu Nogori podmračeně.
Najednou se ozvalo strašidelné zaskřípaní a část stropu se svezla na podlahu tunelu. Mezi sutinami se směrem k nim vrhl had, s tlamou doširoka rozevřenou, oba tesáky hrozivě vyceněné. Narazil sice do zbytků stěn, bylo však nad slunce jasné, že i tato část brzy povolí.
"Támhle začíná průkop útesem," informoval je Cedric.
"Obávám se, že to nestihneme," odpověděl Nogori. Jeho hlas byl klidný a vyrovnaný, jiný, než se na takové místo Paddymu hodil. Ohlédl se a zjistil, že výraz jeho učitele je stejný, jako tón. Vyděsilo ho to.
"Pane Nogori," začal nejistě, "stalo se něco?"
"Pospěšte si," popohnal je Sikka místo odpovědi.
Lessie si změřila svoji vzdálenost od útesu, pak od hada. "Vážně to moc nestíháme," poznamenala vyděšeně a nšťastně zároveň a polkla, "asi budeme muset hada zahnat na ústup."
Paddy se na ni ohromeně podíval. To se chce postavit takové příšeře a donutit ji k tomu, aby je nechala na pokoji? Ptal se sám sebe, jestli vůbec Lessie ví, co právě řekla. Takovýhle plaz se s ní určitě neposadí nad hrnek kávy a kousek koláče, nepobaví se s ní o tom, jak se má sousedovic vnouče a pak se určitě neodebere domů. Je to hladové zvíře, které jde slepě za stravou a ne za tím, aby jí někdo vymlouval její činy. I když, možná že koláč by také přivítalo.
Poslední úsek cesty se přiblížil. Průkop útesem byl teď vidět velmi dobře. Bylo vidět, že se celý tunel rozšířil natolik, že by se sem obří had bez problémů vešel.
"No nazdar," namířil Paddy prstem směrem ke skále před sebou. Jestli je had dožene, bude se za nimi moci dál honit i tudy, ledaže by trpěl strachem ze tmy, o čemž Paddy dost pochyboval.
"Co teď?" zeptala se Lessie bezradně.
"Jděte dál," rozhodl hned Nogori a otočil se zpátky k močálům.
"Cože?" trhl sebou Paddy. Druhou osobu, ve které se Nogori vyjadřoval, nemohl přeslechnout.
"Jděte dál," odpověděl Sikka suše, "zdržím ho tu."
"Nogori," zamračila se Lessie, "neblázněte."
"Neblázním, myslím to vážně," odpověděl Nogori nevzrušeně. "Jděte dál, já ho tu zdržím."
Lessie si ho chvíli prohlížela. V krku se jí začal tvořit knedlík, ale rychle ho spolkla a pokývala hlavou.
"Zůstanu tu s vámi." Chtěla vykročit k němu, Sikka ji však zastavil.
"Řekl jsem, ať jdete dál. Nikdo tu se mnou zůstávat nebude."
"Ale…" začal protestovat Paddy, "víte, co právě říkáte?"
"Samozřejmě, že to vím," odsekl Nogori. Bylo to poprvé, co Paddy viděl, že by začínal ztrácet trpělivost.
Ozvala se další rána, která poslala k zemi dalších pár cihel.
"Vy to myslíte vážně?" zeptala se Lessie tiše. Jakoby jí hluk pročistil mysl, uvědomovala si, co Nogori právě řekl. Oznámil jim, že zůstane tady a hada zdrží. Tušila však, co tu znamená "zdržet". Každou chvílí si víc a víc uvědomovala, že Sikka tu doopravdy zůstane. A ne jen teď.
"Lessie," promluvil k ní tiše, přesto ji však vylekal. "Přeješ si najít Reg, že ano? Chtěl jsem ti v tom pomáhat. Chtěl jsem, aby ses dostala bezpečně až do svého cíle. Asi to nezvládnu, ale zvládnu tě… zvládnu vás všechny uchránit aspoň před tímhle. Najdi Reg a doveď ji domů, ano?"
"Pane Nogori?" cítila, jak se jí do očí hrnou slzy.
"Určitě se ještě uvidíme, slibuji," usmál se na ni Sikka povzbudivě.
Než Lessie stihla cokoliv říct, jakkoliv se s ním rozloučit, ozvala se další rána, strop se probořil a oddělil Sikku od zbytku skupinky.
Tunel potemněl. Rány přestaly otřásat útesem. Had se zastavil.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama