Obrázek nad kapitolou odkazuje na obsah povídky.
Kdo by chtěl sledovat moji aktivitu, může navštíit i můj druhý blog.
Máte nějaké připomínky? Pište, prosím, sem.

9.7.2017
  • Třetí část 30. kapitoly Interregna
  • Článek o Mítíru
26.6.2017
  • Druhá část 30. kapitoly Interregna


Kapitola 5. - Co se říká o gryfech

3. srpna 2012 v 23:20 | Keavy


Lessie seděla na zadním konci vozu a mírně pohupovala nohama svěšenýma dolů.
Krajina okolo rychle ubíhala a Glomeru nechali už dávno za sebou. S přicházejícím rozbřeskem se vše pomalu ale jistě prosvětlovalo.
Projížděli cestou kolem dokola obklopenou poli. Glomera se totiž nacházela ve výhradně zemědělském kraji.
Uprostřed polí se objevilo cosi, co vypadalo jako shluk několika kamenných nebo cihlových stěn. Jak si Lessie domyslela, jistě šlo o domky.

"Nogori, byla tohle kdysi vesnice?" ukázala tím směrem.
"Bývala," přikývl Nogori, "ale ani já si ji už nepamatuji. Vesnice nestojí už skoro dvě stě let."
Lessie přikývla. Učili se o tom v dějepise - začátkem dvacátého prvního století se na povrchu Terry objevila ohromná teroristická skupina, nejspíše lid přežívající dlouhou dobu na pouštích, která se vrhla na celou Omnii a začala ji pustošit. Nakonec jejich vlna opadla, zkázu však za sebou nechala obrovskou. Lidé oslabení touto válkou začali žít ve městech. Jak se všude říkalo, města jsou větší celky a mnohem lépe se brání. Boje zasáhly populaci Omnie natolik, že ji snížily přibližně na čtvrtinu. Vesnice tedy byly vylidněny, stejně tak, jako mnohá malá městečka, daleko od stanic armády, nebo prostě jen na nevhodném místě. Většina těchto míst podlehla zubu času, některá však stále zůstávala, aby připomínala minulost.
Opuštěné trosky vesnice brzy zmizely z dohledu a vystřídaly je dlouhé pláně. To znamenalo, že byli od Glomery už dostatečně daleko a blížili se k Landscaperu. I když hodně pomalu. Cesta tam trvala víc jak půl dne.
Lessie se ohlédla za sebe, aby chvíli viděla, kam to jedou. Vždycky uvažovala, jaké by to bylo stopnout si nějaké auto. Určitě by se dostali do v Landscaperu dříve. Tady však byli moc na jihu, aby tu našla něco jiného než povozy. Kdepak, tyhle technické vymoženosti si mohli dovolit jen opravdu velmi vlivní a bohatí lidé, povětšinou žijící v hlavním městě Arye, nebo pak ve vlastních šlechtických sídlech.
Podívala se zase před sebe na mizící krajinu za vozem a vytáhla z kapsy věc, kterou našla na Regině posteli. Momentálně to bylo jediné, co ji s její sestrou spojovalo. Ještě stále to bylo zabalené do koženého řemínku, takže ani nevěděla, co přesně to drží.
To by mě zajímalo, co to asi může být, pomyslela si a řemínek pomalu odmotala. Chvíli to trvalo, ale nakonec se to povedlo.
"No tedy," vydechla nevěřícně. V ruce držela čirý krystal necelý palec dlouhý a přibližně půl široký. Uvnitř se jako stužka z fialového prachu vinula slabá spirálka. Na svém konci se otáčela a klikatě se vracela zase zpět, kde navazovala na svůj začátek.
Držela v rukou cyfar, to bylo jisté. Kde k němu ale mohla Reg přijít?
Lessie se usmála. Bylo dobře, že měla ten řemínek. Upletla síťku, kterou okolo krystalu uvázala, a když se několikrát přesvědčila, že nespadne, pověsila si ho okolo krku. Odmalička věřila, že cyfary nosí štěstí. Teď naopak způsobily tolik neštěstí, že měly co odčinit. A také by se měl k Reg vrátit.
Paddy se zatím bavil se strýcem, který i s Nogorim seděl na kozlíku.
"Měli bychom tam být po poledni," oznámil jí, když se zase vedle ní posadil. "Zatím to jde docela dobře, co?"
"To ano," přikývla Lessie, "hodně jsi nám tím pomohl."
"Jsme přece kamarádi, ne?" usmál se Paddy šibalsky.
A navíc jde o Reg, dopověděla si Lessie.
"Jenom ještě nevím, jestli ji v Landscaperu najdeme," vyslovila pak nahlas jednu ze dvou obav, které ji sužovaly. Tou druhou byla starost, jestli je Reg v pořádku.
"Máme nějaký plán B, pokud bychom ji náhodou nenašli?" zeptal se Paddy tiše.
"Nevím," zavrtěla Lessie hlavou. "Ne, asi ne."
"Pak ji tam tedy najít musíme," zamračil se Paddy.
"Nebo musíme vymyslet náš plán B."
Několik hodin jeli skoro mlčky. Jen čas od času padla nějaká otázka, nebo věta, která se marně snažila vzbudit nějaký alespoň trochu nevázaný rozhovor. Nikdy se však neproneslo víc, než pár zdvořilostních, nebo jen velmi strojených vět. Všichni se skoro nedočkavostí třásli, aby už byli na místě, aby jejich putování mělo šťastný konec. Ve vzduchu panovalo takové napětí, že by stačila jen jedna jiskra, aby vůz zářil kilometry daleko.
Lessie pohlédla na Paddyho strýce. Moc ho neznala. Věděla jen, že čas od času přijede do Glomery na návštěvu, posedí s dávnými přáteli, trochu se napije, odpočine si a pak jede zase zpět domů. Nikdy se ani neptala, co dělá, ale odhadovala, že je obchodníkem, zemědělcem, nebo něčím podobným, co tráví hodně času venku. Nebyl sice nijak zvlášť starý, určitě mladší než Paddyho rodiče, na jeho, větrem ošlehané, snědé tváři se však již začínaly objevovat první mělké vrásky.
Lessie ho tiše obdivovala. Glomera byla brána jako velmi malé městečko, odkud je kamkoliv daleko, takže nebyla šance se jen tak, zničehonic, podívat jinam, a tak se do Landscaperu velmi těšila. Těšila se, že uvidí nové město a také trochu jinou krajinu než tu, co vídala doma. Stačily však první tři hodiny, aby se začala nudit. Ještě ke všemu věděla, že je teprve v polovině cesty a ještě dlouho potrvá, než se zastaví. Nebyla sama. Na Paddym bylo také znát, že má stejné pocity jako ona. A proto jeho strýce obdivovala. Seděl na kozlíku, oči upřené před sebe a nedal najevo ani známku jakéhokoliv citu. Lessie brzy usoudila, že mu tohle dlouhé cestování nevadí, zatímco ostatní umírají nudou. Nejspíše cestoval i dál a nevadilo mu, že vlastně po cestě není co dělat, leda tak pozorovat pole a louky, čas od času vystřídané nějakým tím shlukem stromů. Ani hory tu nebyly. Ty nechali za sebou, tyčící se na jihu nad jejich domovem, který se neúprosně vzdaloval.
Do Landscaperu přijeli brzy odpoledne. Lessie byla neuvěřitelně šťastná, musela však přiznat, že ji toto místo zklamalo. Ani si nebyla přesně jistá, co má očekávat, když však viděla město, které se tolik podobalo Glomeře, jen tak přibližně dvakrát až třikrát větší, nedokázala potlačit vlnu zklamání, která se jí zmocnila.
"Není to nic moc, co?" seskočil Paddy na zem vedle ní. Dokonce i dláždění bylo stejné.
"Máte hlad, děcka?" otočil se na ně Paddyho strýc. Lessie hned zavrtěla hlavou.
"No, budu si muset něco zařídit, tak kdybyste počkali tady, budu hned zpět. Zatím si rozmyslete, co budete dělat dál. A také mi můžete nakrmit Saily." S poslední větou mávl rukou směrem ke gryfovi zapřaženému k vozu.
"Je na nás hodný," usmála se Lessie, když za ním zapadly dveře jakéhosi domku.
Nogori přikývl.
"Znám to tu," řekl.
"Kde vy to neznáte," rozesmál se Paddy, ale pak zvážněl. "Chcete se někam vydat?"
Nogori přikývl. "Za jednou známou. Mohla by nám pomoct. A ty půjdeš se mnou."
"Já?" zakoktal Paddy.
"Myslím, že na tohle se budeš hodit víc než Lessie a navíc, někdo by tu měl prozatím zůstat."
Lessie sklonila hlavu. "Kam půjdete?"
"Neboj se, vrátíme se pro tebe," usmál se Nogori. "Jen tu zatím počkej se Saily."
Lessie si povzdychla a vyhrabala pytel se sušenými bobulemi.
"To by mě zajímalo, kdo ta jeho známá asi bude," přemýšlela nahlas.
Vytáhla hrst plodů a podala je Saily. "Vezmi si, zasloužíš si to."
Saily chvíli těkala dravčíma očima po okolí, nelíbilo se jí, že jí něco k snědku nabízí někdo jiný než její pán.
"Neboj se, není to nic, co ti ublíží," usmála se Lessie. Saily se ještě chvíli nerozhodně rozhlížela, ale nakonec si jednu bobuli přeci jen vzala. Cvakla přitom zobákem tak těsně nad Lessiinou dlaní, až to chvíli vypadalo, že jí sežere i část ruky navrch jako chuťovku. Byla však tak dobře vycvičená, že se Lessie skoro ani nedotkla.
"Vidíš, nechci ti ublížit," usmála se Lessie, "není to sice jako maso, ale lepší než nic, nemyslíš?"
Gryfové Lessie vždy fascinovali. Byli tak velcí a mohutní, a přitom krásní a majestátní.
Saily si vzala poslední bobuli a vydala spokojené hrdelní zamručení.
"Víš, co se o gryfech povídá?" ozvalo se najednou tiše za Lessiinými zády. Vděšeně se otočila, mírnš roztřesené ruce připravené k obraně, kdyby na ni chtěl kdokoliv zaútočit.
O stěnu protějšího domu se opíral mladík. Byl přibližně o hlavu vyšší než ona a nanejvýš o tři roky starší, alespoň tak vypadal.
Měl bledou pleť, šedé oči a téměř úplně černé vlasy, které mu sahaly až na krk. Byl velice pohledný, jak si Lessie po chvíli nevraživého prohlížení uvědomila.
Vypadal poměrně normálně - džíny, košile a dlouhý kabát. Žádné zbraně neviděla, i když si tím nemohla být jistá. Zůstávala proto radši stále ve střehu.
"Nechci ti ublížit," zaklonil hlavu a zadíval se do mraků. "Jenom tudy procházím."
"To vidím," odpověděla Lessie uštěpačně.
"Víš, že to tady bývá dost často nebezpečné?" pokračoval mladík a sotva se na ni znovu podíval.
"To je ale náhoda, že to říkáš zrovna ty," zamračila se Lessie, "ale upozorňuju tě, ten gryf je případně na mojí straně."
"Jako bych nic neříkal. Ale stejně. Varoval jsem tě." Mladík pokrčil rameny a vydal se přes silnici.
"Jen procházím, nechci tě zabít nebo něco podobného," ucedil, když procházel okolo Lessie, stále připravenou k obrannému manévru.
Když zmizel za ohybem ulice Lessie se mohla konečně uklidnit.
"Byl zvláštní, co?" tahle otázka byla mířená na Saily. "Ale koneckonců by mě zajímalo, co se o vás povídá."
Objala Saily okolo mohutného krku a zabořila tvář do hebkých bílých peříček, které ho pokrývaly. "Kdy asi půjdeme Reg hledat? A kam asi?"
Saily na ni upřela jiskřivě zelený pohled.
"Kdybych byla ona, kam bych se asi vydala?" ptala se jí Lessie dál, přestože věděla, že odpověď nedostane, ani kdyby se na hlavu stavěla.
Saily s hlubokým mručením hlavu znovu odvrátila.
"Kam bys asi tak mohla jít?" zopakovala Lessie znovu nahlas. Možná by si mohla vzpomenout na něco, co Reg o Landscaperu říkala. Určitě něco říkala, jinak by sem nechtěla, to bylo Lessie jasné. Zapátrala ve vzpomínkách, jestli narazí na něco, co by jí mohlo pomoct. Před očima se jí míhaly roky, které s Reg strávila, všechny společné zážitky, sny, smutky i radosti - narozeniny, vycházky k elektrárně, dobu, kdy ještě měli sousedé psa … to, co hledala, mezi nimi však nebylo. A pak, když už to chtěla vzdát, se jí z mysli zvolna vynořila vzpomínka.
"Už zase je ta kašna prázdná," stěžoval si Scott.
"Když vyřadili přívod vody, tak je to docela logické, ne?" Paddy seděl na schůdcích a vyřezával z kusu dřeva tak, jak to obvykle dělával.
"Cože?" nakrabatil Scott čelo.
Paddy s povzdechem zavrtěl hlavou a dál si všímal jen žabky, která v jeho prstech dostávala čím dál tím víc konkrétnější tvar.
"Mně se líbí, že v ní není voda," založila si Reg ruce, "vypadá tak nějak… nevím, lépe. Skoro jako ta v Landscaperu."
"Jako ta v Landscaperu?" podivil se Robert.
"Přesně ta," kývla Reg, "koukala jsem se do otcova průvodce a byly tam i fotky. A je stejně suchá jako ta naše."
"A proč v ní neteče voda?" zeptal se Scott poněkud přihlouple.
"Co já vím," odkašlala si Reg a zatvářila se velice vážně, skoro jako učitelka vykládající látku dějepisu. "Co já vím, kdysi pod tou kašnou bylo nalezeno ložisko cyfaru. Proto tam chtěli všichni začít dolovat, jenže brzy se zjistilo, že tam toho není tolik, kolik očekávlií. No a pak se stalo to zvláštní - skoro jako kdyby tě ozářil paprsek v elektrárně, celá kašna se přeměnila v krystal. Nikdo neví proč, ani jak, ale stalo se to. Všichni ji teď obdivují a bojí se s ní cokoliv udělat, aby ji náhodou nezničili."
"A tamté kašně se podobá tahle," začal Robbie nedůvěřivě.
"No, víceméně. Máme tady takovou napodobeninu cyfarové kašny. To by se mohlo líbit Lessie!" Reg ze sebe měla očividně radost, i když Lessie celou dobu spíš jen poslouchala a do hovoru se moc nezapojovala.
Reg zaťala pěst a plácla se jí do dlaně s výrazem: už to mám!
"Jednou se na ni s Lessie půjdu podívat. A vy všichni ostatní můžete jít taky," prohlásila triumfálně.
Usmála se. Že ji něco takového nenapadlo hned! Ten den se vlastně obě rozhodly, že se sem jednou vypraví a najednou se z toho stalo velké přání. Lessie si celou dobu myslela, že Reg po všech těch letech, co tuhle větu pronesla, zapomněla, proč se sem chce vlastně dostat. Možná to však nebyla pravda, možná si to pamatovala. A proto sem šla.
Takže tam by měli začít hledat. Jestli ji nenajdou na téhle stopě, bude muset nastoupit onen slavný plán B. Žel bohu, nikdo zatím netušil, jak by takový plán B mohl vypadat.
"Saily," Lessie se otočila a opřela se o gryfův krk zády, "myslíš, že když má někdo velké přání, půjde si za ním, přestože ani neví, kdo vlastně sám je?"
Nebyla si tím úplně jistá. Pokud byla Reg opravdu tak pomatená, jak se chovala, a Lessie věděla, že to sestra nepředstírala, byly dost možná pomatené i její vzpomínky a přání.
Zavrtěla hlavou. Takové chmurné myšlenky a to se ji ještě ani pořádně nevydala hledat. Když teď měla nápad, vyrazila by neprodleně, jenže tu byl stále Nogori s Paddym, kteří odešli před bůhví jakou dobou a Saily, se kterou tu měla počkat. Kdyby se teď ztratila i ona, nebylo by to moc dobré. Navíc netuší, ke komu by vlastně měla jít, když by kašnu našla a potřebovala by se dostat zase zpátky. Bude tedy muset počkat do chvíle, než se zase všichni sejdou.
První se objevil Paddyho strýc. Nabídl se Lessie, že s ní může počkat, než se ostatní vrátí, ale s úsměvem jeho nabídku odmítla. Když viděla, jak mu blýskají oči při každé zmínce o domově, nechtěla ho už ani chvíli zdržovat.
Rozloučila se s ním a koukala, jak odjíždí, dokud celý povoz nezmizel za rohem domu.
"Tak, to by bylo," povzdechla si. Teď počkat už jen na Nogoriho a Paddyho.
Těm to trvalo o dost déle a nakonec se objevil jen Sikka, nikdo jiný.
"Co se stalos Paddym?" vyděsila se hned Lessie.
"No, zůstal tam. Nemusíš se hned tvářit tak vyděšeně, je v pořádku. Omlouvám se, že mi to tak trvalo, zatím jsi mohla být v nebezpečí spíš ty."
"Umím se bránit," usmála se Lessie nepřesvědčivě. "Ehm… můžu se zeptat, kdo je ta vaše známá?"
"No, to uvidíš," podal jí Nogori ruku, "ale připrav se na nejhorší. Pak alespoň budeš mít jistotu, že tě nic nepřekvapí. A já osobně ti to doporučuji. První setkání s ní může být poněkud nepříjemnější."
Lessie se zamyslela. Když se má připravit na nejhorší, na co přesně by se měla soustředit? Má si jeho známou představit jako nějakou strašnou čarodějnici, nebo nějak jinak?
"Odkud ji vlastně znáte?" zeptala se ho nevinně, zatímco ji vedl ulicemi.
"No, potkal jsem ji tu asi před dvěma roky. Je trochu zvláštní, ale pomůže nám, zvlášť, když zatlačíme na vhodnou páku."
Lessie chvíli přemýšlela. "Paddy?"
"Možná," připustil Nogori neochotně. "Koneckonců jsme měli velké štěstí, kdybychom ji tu nezastihli, měli bychom možná o problém víc. Hostince jsou tu totiž velmi nemilé."
"Proč bychom ji neměli zastihnout, když tu bydlí?" divila se Lessie.
"Říkala, že v tomhle městě bude žít tak tři, čtyři, nanejvýš pět let. Pak se prý posune dál. Nevím, jak dlouho tu byla předtím, než jsem ji potkal, ale řekl bych, že to už tehdy nějaká chvilka byla. Počítám s tím, že by se měla brzy sbalit a odjet jinam."
"To musí být ale zvláštní život," zavrtěla Lessie hlavou.
"Ona je na to jistě zvyklá, věř mi."
Místo, kam mířili, se nacházelo na druhé straně města, než se nacházel Paddyho strýc i s povozem. Přestože Landscaper nebyl zas tak moc veliké město, chvíli Lessie i Nogorimu trvalo, než se tam dostali.
Přišla jim otevřít jakási žena. Jestli nebyla přímo hezká, byla alespoň výrazná natolik, že by dokázala svojí přítomností zaplnit veškerý prostor. Podle toho, jak na ni upírali pohledy všichni muži procházející okolo jejích dveří, byla také pravděpodobně velice přitažlivá.
Měla hnědé vlasy sestříhané kousek pod ramena, sem tam protkané slabými blonďatými nitkami. Oči měla zelené se světle hnědými skvrnami, přesně takové, jaké by se hodily pro koketní pomrkávání na kolemjdoucí. Alespoň takový názor měla Lessie, a když se na ženu pořádně podívala, usoudila, že není jediná, kdo si to myslí.
Jestli se jednalo o Sikkovu tajemnou známou, musela Lessie uznat, že se dočkala leda tak zklamání. Opravdu očekávala něco děsivého, ne něco tak… normálního. I když, napadlo ji, když si ženu znovu prohlédla celou včetně oblečení (kterého moc nebylo, snad kromě sukně, která vypadala spíš jako přehnaně široký pásek a topu, který byl pro změnu malý skoro po všech stránkách, kromě enormního výstřihu) a pomalu začala přehodnocovat situaci. Jak se s ní proboha Nogori seznámil?
A pak ta žena promluvila.
"Takže tohle je to zlatíčko, o kterýms mluvil?" zeptala se. "No, tak pojď dovnitř. Jsem Judita Sligová."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama