Obrázek nad kapitolou odkazuje na obsah povídky.
Kdo by chtěl sledovat moji aktivitu, může navštíit i můj druhý blog.
Máte nějaké připomínky? Pište, prosím, sem.

9.7.2017
  • Třetí část 30. kapitoly Interregna
  • Článek o Mítíru
26.6.2017
  • Druhá část 30. kapitoly Interregna


Kapitola 3. - Záře zašlých let

3. srpna 2012 v 23:16 | Keavy


Šplhali po úbočí hory. Lessie vepředu, Sikka a Paddy ji pomaleji následovali.
"Jsi si jistá, že šla do elektrárny?" ujišťoval se Nogori.
"Napadlo mě to jen tak náhodou, ale tátův klíč byl pryč a on ho ze svého notýsku mimo práci nikdy nevytahuje."
"Třeba... Třeba si ho mohl tentokrát zapomenout," namítl Paddy. Lessie zavrtěla hlavou a ukázala prstem před sebe. Tam se ve stínu krčily dvě nezřetelné postavy. Podle mohutnosti však Paddy soudil, že jde o Roberta se Scottem.
Lessie ještě zrychlila a udýchaně u nich zastavila.

"Kde je Reg..." začala, když v tom si všimla, že něco není tak docela v pořádku. Scott seděl na skalnatém povrchu s podivně zkroucenou nohou a ublíženým a zároveň provinilým pohledem.
"Šla dál," podíval se na ni vyděšeně Robbie a ukázal směrem ke skalnímu převisu. "A Scott... Něco si udělal s nohou."
"Tak. A tady to máš," otočila se Lessie na Paddyho. Pak smutně zavrtěla hlavou a pohlédla prosebně na Nogoriho. "Prosím, pomůžete jim dolů? Scott je moc těžký, takže ani já ani Paddy ho nejspíše neuneseme."
"A co budete dělat vy?" podíval se na ni Scott tak překvapeně, jako by mu nedocházelo, kde se to nachází.
"Půjdeme hledat Reg," odsekla Lessie "myslím, že to tu znám dost dobře."
Nogori kývl a pomohl Scottovi na nohy. Moc to nešlo, ale po chvíli se o něj a Robbieho Scott opřel a mohli se vydat zpět k městu. Ještě než vyrazili, vrhl Sikka na Lessie tázavý pohled.
Lessie hned věděla, na co se chce ptát. "Zvládneme to," odpověděla pevně, přestože v hloubi duše si zdaleka tak jistá nebyla.
Zhluboka se nadechla a rozběhla se za převis k elektrárně.
Přesně jak čekala, dveře byly otevřené, dokonce i viděla, že na displeji elektronického zámku bliká jakýsi nápis. Z úst se jí vydralo zoufalé zasténání.
"Vážně je to tu pro Reg tak nebezpečné?" otázal se Paddy opatrně.
Lessie přikývla. "Pro zaměstnance ne, ale pro Reg určitě. Nezná to tu."
"A také se chovala ještě nedávno podivně," dopověděl za ni Paddy. "Ty to tu znáš?"
"Už jsem tu párkrát byla," přikývla Lessie neochotně, "Reg nikdy. Drž se mě."
Vešli dovnitř a vydali se chodbou dál.
"Může tu člověk najít cyfar?" nadhodil Paddy, Lessie však zavrtěla hlavou a ještě zrychlila.
Reg, kde jsi, ptala se sama sebe zoufale, věděla však, že se odpovědi nedočká.
Chodba byla poměrně temná, protože osvětlení bylo skoro vypnuté. Jediné místo, kde bylo světla vždy dost, bylo… ale tam by Reg nešla, určitě ne.
Pokračovala dál, zahloubaná do vlastních myšlenek, že ji hlas Paddyho nesmírně vyděsil.
"Proč je to tu tak nebezpečné?"
"Reaktor je nebezpečný. Krystaly totiž září. To je nebezpečné."
"Jak moc?"
"Hodně moc. Tak moc, že si to nikdo z nás skoro nedovede představit."
"Mám velkou představivost," namítl Paddy, "ani tak si to nedokážu představit?"
Zavrtěla hlavou.
To bude něco strašného, pomyslel si Paddy a při představě záření plazícího se po okolí mu po zádech přejel mráz. A tady někde se teoreticky nacházela Reg. To pro něj bylo hrozné pomyšlení, kterého nutilo k většímu tempu. Nechtěl se však vzdalovat od Lessie, která pospíchala dva, tři kroky před ním.
Reg, prosím, ukaž se někde tady, prosila zatím Lessie v duchu úpěnlivě. S každým krokem si však uvědomovala, jak daleko postupují. Už to nebude trvat moc dlouho a octnou se v samém ohnisku elektrárny. A pak oba dva oslepilo bledé světlo. Nebylo nijak silné, ale po přítmí s dlouhými stíny plížícími se okolo nich bodalo do očí jako tisíce malých jehliček.
A nebylo tam jen světlo. Kromě něj se po okolí ve vlnách šířilo jakési cinkání, jako když se vítr opírá do křišťálové zvonkohry.
"Kde to jsme?" rozhlížel se Paddy udiveně. To místo se mu vůbec nezamlouvalo.
"U reaktoru," odpověděla Lessie jednoduše a vydala se po plechovém ochozu. Reaktor byl uprostřed krytý skleněnou kopulí, aby se zaměstnancům při práci nic nestalo.
"Reg!" zavolala. Nic se neozvalo. Proběhla ochozem tam i nazpět, dokud si nebyla jistá, že je kromě ní a Paddyho prázdný a teprve pak se odvážila ke kraji.
Dotkla se konečky prstů chladného skla a zahleděla se pod sebe. Reaktor vypadal jako obrovský válec, okolo nějž se nacházel další, o mnoho menší ochoz než ten, na kterém stáli, krytý zábradlím. Tam se jen tak normálně nechodilo, to bylo jasné hned.
"To je ono?" Paddy se opíral o sklo vedle ní a udiveně pohlížel tam, kam ona. Věc pod ním se mu vůbec nezamlouvala.
Lessie kývla. "Jdu dolů," informovala ho a popošla o kousek dál, směrem do chodby. Otec jí kdysi říkal, že se tam nachází žebřík, kterým se může dostat dovnitř. Jako by tehdy věděl, že to někdy Lessie bude potřebovat. Teď mu za to z celého srdce děkovala.
Opatrně slezla do tunelu sloužícímu výhradně zaměstnancům, kteří čas od času kontrolovali činnost reaktoru a udržovali ho v dobrém stavu. Nikdy v životě ji nenapadlo, že se sem podívá. Upřímně řečeno, vždy v to doufala. Teď už ale byla tady a nezbývalo jí nic jiného než jít dál. Než jít dál najít Reg. Otec ji pověřil, aby na ni dávala pozor, nemůže ji tu teď nechat.
"Tady už je to nebezpečné?" Paddy lezl opatrně za ní.
"Tady jen pokud se obal reaktoru poškodí. Což se, doufám, nestalo."
"A tady podle tebe bude Reg?"
"Kde jinde?"
"Třeba nahoře," navrhl Paddy a doufal, že to bude pravda. Lessie však zavrtěla hlavou a vydala se dál. "Elektrárna je poměrně malá. Jinam se dostat nemohla."
Tady bylo světlo ještě o něco silnější než nahoře. Byli na to už však zvyklí, takže jim to nevadilo.
"Tak jsme tady," rozhodil Paddy rukama, když konečně stáli na ochozu. Byl ze síťového drátu, stál přímo na skále. A uprostřed se tyčil ocelový válec, další vrstva kryjící reaktor. Nacházelo se na něm několik oken, kterými se dalo podívat dovnitř.
Lessie neodolala, stoupla si na špičky a pohlédla dolů.
"To je ale světla," řekla skoro obdivně, když tu si něčeho všimla. Byl to záblesk, cosi malého, zeleno oranžového kdesi dole, v hloubce pod nimi.
Zeleno oranžová, napadlo ji, takovou čepici má přece Reg!
"Reg?" zděšeně se rozhlédla i po tomto ochozu. Nikde nic, jen dvířka na straně byla otevřená. "Reg!" do jejího hlasu se vkradl nádech šarlatově zbarveného smrtelného vyděšení.
"Co je?" nechápal Paddy, dvířek si však také po nějaké chvíli všiml.
"Nechceš mi tvrdit, že…" chvíli lapal po dechu, jako by kvůli tomu všemu světlu nebyl schopný zachytit ani trošku vzduchu, pak se ale vzpamatoval, aby ochraptěle dopověděl: "…že Reg šla tudy dolů, že ne?" tušil však, že by obal reaktoru nebyl otevřený jen tak.
Lessie stála, naprosto ztuhlá. Cítila, jak se jí do očí derou pomalu ale jistě slzy.
Reg! Sestra! Dvojče! A ještě ke všemu mladší! křičelo její vědomí Je pryč! Pohltilo ji tohle světlo a odneslo na věčnost. Už ji nikdy neuvidíš. A ještě ke všemu jsi nebyla schopná jí pomoct, přestože tě tím otec pověřil.
Najednou jako by jejím roztřeseným tělem projela vlna odvahy. Setřela si slzu, která jí zatím stekla po tváři a odhodlaně zaťala pěsti. Tak je to. Přesně tak. Je to její mladší dvojče a ona má povinnost ji chránit, byť je ona menší a pravděpodobně i slabší než Reg. Pořád je starší. A teď ji nenechá na holičkách. Teď ne.
"Jdu dolů." Její odhodlaný hlas Paddyho k smrti vyděsil. Ještě nikdy u ní takový tón neslyšel. Obvykle byla smířlivá a vyrovnaná s osudem, teď byla však úplně jiná. Tak tohle s ní dokáže udělat strach o sestru, napadlo ho.
"Dobrá, jdu s tebou," kývl. Reg byla možná někde tam dole, v naprosto šílené a bezvýchodné situaci. Také ji v tom nemohl nechat.
Lessie však zavrtěla hlavou. "Nikam nepůjdeš. Vylezeš zase nahoru na ochoz."
"Ale…" začal Paddy, Lessie ho však mávnutím ruky přerušila. "Je to tam moc úzké na to, abychom šli oba. Navíc… asi pak budu potřebovat tvoji pomoc."
"Tak tam nech jít mě!" Lessie však zavrtěla hlavou a protáhla se dvířky dovnitř.
"Cítím… cítím, že jsem jediná, kdo to může udělat. Přivedu ji zpět, slibuji." Popravdě řečeno doufala, že ji Paddy poslechne. Tady to nebezpečné opravdu bylo. Tady to bylo přímo smrtelné. Lessie však cítila cosi, co ještě necítila. Bylo to něco, co ji táhlo dolů. Věděla, že tam svou sestru určitě najde a dovede zpět.
Hned jak prolezla dovnitř a ocitla se těsně u vnitřní strany kovového pláště, něco se změnilo. Nedokázala však popsat, co to bylo. Světlo bylo silnější, to ano, křišťálové tóny o něco hlasitější, ale s tím vším počítala. Nepočítala však s něčím jiným. To 'něco jiného' byl nejspíše pocit. Nedokázala to přesně říct, ani pojmenovat.
Polkla a vydala se dolů po schodišti zabudovaném po stranách. S každým krokem dolů ji do očí bodalo bledé světlo víc a víc, do uší se jí zakusovaly ostrými zoubky ony tóny. A ještě něco. Po rukou, tvářích i krku jí jemně přejíždělo cosi studeného, příjemného na dotek. Laskalo ji to po obličeji jako sluneční paprsky, přestože se to nedalo srovnávat. A pak si to uvědomila. Ve chvíli, kdy slezla do vnitřku obalu, ocitla se v přímém kontaktu se smrtelným zářením. Teď nebyla chráněná ničím, kromě několika chabých vrstev oblečení. Byla jen otázka času, kdy se promění v kus krystalu a rozprskne se na prach.
V duchu zaprosila, aby alespoň Reg měla tolik rozumu a pořádně se oblékla, a přidala do kroku. Uvědomila si, jak málo času jí zbývá, a o to palčivěji jí došlo, jak málo času zbývá její sestře.
Teď přímo běžela, konec schodů se však neblížil. Nevnímala okolí, nevnímala radši ani sebe samotnou. Netušila, jak dlouho je člověk schopen vydržet na takovémto místě, doufala však, že to postačí k tomu, aby se dostala dolů, našla Reg a dovedla ji zase zpět nahoru. Pak už jí to bylo jedno. Ať se stane cokoliv, Reg bude pryč, mimo dosah smrtících paprsků.
V boku ji začínalo píchat, ale nevšímala si toho. Už to nemohlo být daleko. Už ne. Jen kousek, malý kousíček…
A najednou tam byla. Stála na kovové síťovině, všechny schody se vinuly nad ní a ona byla ve svém cíli. Tady plášť nebyl. Všude okolo byly stěny čiré, pospojované do krystalů všech možných velikostí. Viděla, jak jimi prosvítá skála za nimi, viděla však i něco jiného. Ve většině těch krystalů se cosi nacházelo. Připomínalo to prach vinoucí se středem v malé barevné spirálce. Každý krystal to měl. Díky tomu Lessie věděla hned, kde se to octla. Moc dobře si pamatovala obrázek, který jí kdysi otec nakreslil. Tohle byly cyfary, kameny, které chtěla už tak dlouho vidět naživo. Bylo to poprvé a nejspíš i naposledy, co se jí taková příležitost naskytla. Věnovala jim však jen letmý pohled, když se k nim otáčela zády. Proklínala je teď za to, že tady dole vězní její dvojče jako ptáčka v kleci.
Světlo i podivné zvuky vycházely zprostřed. Tam, uprostřed čehosi, co připomínalo křišťálový kráter, vystřelovaly do vzduchu mohutné silné paprsky, které po své cestě roztáčely obrovský počet turbín a u stropu pláště se vytrácely. Tak tedy vznikala elektrická energie. To teď ale nebylo důležité. Důležité bylo to, že tam, uvnitř kráteru, ležela Reg.
Lessie se k ní rozběhla, před kráterem však prudce zabrzdila, až málem spadla. Paprsek světla byl na dotek mrazivý. Vůbec se nepodobal těm, které Lessie doprovázely celou cestu sem. Tady muselo být záření nejsilnější.
"Reg, co jsi to udělala," zašeptala vyděšeně, "chceš se zabít?"
Reg ležela na úzké římse. Pravděpodobně byla v bezvědomí. Nic jiného si Lessie nechtěla připustit.
Ještě jednou shlédla na její zeleno oranžovou čepici a z oka jí stekla slza. Hned na tváři se však proměnila v malý krystalek, který se do ní bolestivě zakousl.
"Tak dobře," řekla, jen tak, aby si dodala odvahu. Věděla, že slézt dolů není ten nejlepší nápad. Vlastně věděla, že je to ten nejhorší nápad. Nic jiného však nezbývalo.
Rukama si zakryla obličej a lehce seskočila dolů. Bariéra ledového světla do ní narazila a na chvíli ji přimrazila k místu, kde stála. Krystalek zapíchnutý v její tváři začal vydávat slabý zvonivý zvuk a pak se roztříštil na kousky a zanechal po sobě několik nepříjemně štípajících škrábanců. To Lessie probralo natolik, že byla schopná položit pravou nohu před levou, pak dokonce odlepila i tu levou a udělala další krok dopředu. Připadalo jí tak neuvěřitelně dlouho, než se k Reg dobelhala.
Opatrně natáhla ruku a uchopila ji za paži. Bolestně sebou škubla, když na obličeji ucítila ledové pohlazení.
Vypadá takhle nějak smrt? Napadlo ji.
Opatrně Reg vytáhla na nohy, jednu její ruku si přehodila přes rameno a druhou nechala bezvládně viset. V tu chvíli si ani neuvědomovala, že je to poprvé, co se jí podařilo Reg zvednout.
"Tak jo," ucedila, ale silný proud energie jí vzal slova od úst. Opatrně se vydala ke kraji kráteru. Římsa, na které obě stály, se nacházela sotva půl metru pod okrajem, nebylo těžké se dostat nahoru.
Když vyšplhala mimo dosah největšího záření, Lessie si oddychla. Věděla však, že ještě stále nemají vyhráno. Teď musí Reg dostat nahoru, co nejrychleji to půjde.
Překvapilo ji, když se Reg také pohybuje směrem, kterým ji Lessie vede. Oči sice měla pevně zavřené, ale chodila skoro stejně, jako kdyby byla vzhůru.
Žije, blesklo Lessie hlavou a vzbudilo to v ní novou vlnu naděje. Znovu se rozběhla nahoru po schodech.
"Za chvíli budeme nahoře, neboj se," uklidňovala ji polohlasně.
Cesta nahoru se však táhla víc, než cesta dolů. Píchat v boku Lessie začalo mnohem dřív, a když nepolevila ani tak, začala jí bolest vystřelovat do celého těla. Snažila se to nevnímat, ale každou chvíli cítila, jak zpomaluje a její pohyby začínají být ztuhlejší.
"Už tam budeme," zopakovala, spíš pro vlastní jistotu, "je to jen pár schodů."
Z posledních sil se vyškrábala ven na úzký ochoz. Reg Opřela o plášť reaktoru a zabouchla dvířka. Při tom z ní nespouštěla oči.
"Tak vidíš, zvládly jsme to. Teď tě dovedu domů a ty si lehneš do postele, vyspíš se a zítra bude zase všechno v pořádku." Její vlastní slova jí zněla falešně. Ještě před chvílí to vypadalo, že je Reg mrtvá, takže byla mizivá naděje, že bude v pořádku.
Ne, opravila se v duchu, ještě před chvílí jsem se bála, že je Reg mrtvá. Teď ale vidím, že je živá. Tak proč by se neměla uzdravit?
Spokojeně kývla. To je mnohem lepší. Reg se uzdraví, určitě.
Pohlédla znovu na dvířka, když tu si všimla, že je něco v nepořádku. Na první pohled to nebylo vidět, ale teď, když si to pečlivě prohlížela, všimla si, že její pokožku pokrývá slabá vrstva čiré hmoty. Vyděšeně se jí dotkla. Byla tvrdá a studila jako led, skoro jako kdyby byla skleněná. Našla na ní prasklinku a opatrně do ní zaryla nehty. Kupodivu to šlo snadno, ale nejspíše jen dočasně, jak si domyslela. Nadechla se a část, do které zaryla nehty, odloupla a počkala, co se stane. Tam, kde ještě před chvílí její ruku vrstva pokrývala, vytryskl pramínek krve, ale ranka se brzy zatáhla lesklým tvrdým obalem, který se stejně za chvilku odrolil. Vypadalo to jako prvotní působení záření.
Zděšeně se sehnula k Reg, s ulehčením však zjistila, že na její pokožce nic takového není.
Šťastně si oddychla a znovu ji zvedla na nohy. Prošla tunelem až k žebříku, na jehož konci čekal Paddy. Opatrně vzal Regino bezvládné tělo do náručí a položil ji na podlahu elektrárny. Lessie zatím vylezla po žebříku nahoru a zavřela za sebou poklop.
"Dokázala jsi to!" vrhl se k ní Paddy, jakmile se postavila, a měl co dělat, aby ji neobjal. "Jsi v pořádku? Jsi celá studená, skoro jako bys byla z ledu. Měl jsem o vás takový strach, že jsem chtěl jít v jednu chvíli za vámi. A když už jsem mířil dolů, objevila ses!"
"Koukám, že jsem si to dobře načasovala," usmála se Lessie, "Jak dlouho jsem tam byla?"
Paddy ustoupil pár kroků dozadu. Kdokoliv, kdo v tu chvíli stál v jeho blízkosti, cítil, jak moc je šťastný, že je Reg naživu nahoře. Ne, nejen Reg, byl šťastný, že je zpět i jeho nejlepší kamarádka.
"Necelých deset minut," odpověděl pak, "ale byly to nejhorší minuty v mém životě. Už to příště neopakujte, ani jedna z vás. Ano?"
Lessie kývla.
"To není tak dlouho," odpověděla slabě, "myslím… myslím, že Reg bude v pořádku."
S těmito slovy se bez hlásky svezla k zemi.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama