Obrázek nad kapitolou odkazuje na obsah povídky.
Kdo by chtěl sledovat moji aktivitu, může navštíit i můj druhý blog.
Máte nějaké připomínky? Pište, prosím, sem.

9.7.2017
  • Třetí část 30. kapitoly Interregna
  • Článek o Mítíru
26.6.2017
  • Druhá část 30. kapitoly Interregna


Kapitola 10. - Odlet tmou

3. srpna 2012 v 23:38 | Keavy


Cedric za svůj život procestoval celou Omnii, nebo alespoň tu část, která pro něj byla přístupná. I když to vylučovalo pustinu na jihu a severu, znamenalo to víc, než si vůbec většina obyvatelstva dokázala nebo chtěla představit. Sice to nebylo cestování na úrovni, ale bylo to.
Předtím, než vydal svoji první a zatím i poslední knihu, žil v městečku jménem Mistyrid. Jestli byla Glomera podle Paddyho a Lessie na samé hranici civilizace, nacházel se Mistyrid kus za ní. Cesta kamkoliv jinam trvala i za pomoci gryfa alespoň jeden den. Navíc, Mistyrid se nacházel v místech, kde to bylo opravdu zvláštní. Nedalo se to jen tak popsat, kdo tam byl, zažil si to, kdo ne, nevěděl, jak přesně to tam vypadá. Nicméně, poté, co prožil své dětství na takovémto místě, byl zvyklý na mnoho věcí. Ale i mluvícího obrovského vlka musel chvíli vstřebávat.

Rory ho sledovala moudrým pohledem a trpělivě čekala, až se uklidní. Když ta v rámci možností malá holka mluvila o nějaké Rory, Cedrika by nikdy ani nenapadlo, že může mluvit o tom vlkovi. Jenže ten vlk byl schopný sám dosvědčit, že se o něj tedy doopravdy jednalo.
"Takže ty nejsi ten velký vlk, co unáší děti?" ujišťoval se a snažil se pominout, že takovouhle otázku by položil nejspíš jen někdo s inteligencí pod psa.
"Nejsem vlk," odpověděla Rory, "a děti opravdu neunáším. Ale…"
"Ale někdo jiný ano," skočila jí dívka do řeči. Ještě pořád se od Rory nehnula ani na krok, jako by Cedrikovi nedůvěřovala. Ani se jí nedivil.
"Jsem Layla," prohlásila pak, "a žiju s Rory už od doby, co si pamatuju. Můžu ti dosvědčit, že nikoho neunáší."
"Vesničané to svádí na ni," odpověděl Cedric. Cítil, že se už zase začíná dostávat do svých normálních kolejí. "A děti opravdu mizí."
"To je pravda," přikývla Layla.
"Našla jsem Laylu před osmi lety," řekla Rory přemýšlivě, "tehdy byla úplně zmatená a nic si nepamatovala. Nevěděla, kde se narodila, kdo jsou její rodiče, nebo alespoň své jméno. Nevěděla vůbec nic. Proto jsem se o ni začala starat."
Na chvíli se odmlčela, pak zavrčela tónem, který by při troše odvahy a hlavně kupě fantazie mohl být smíchem a pokračovala.
"Omlouvám se," řekla, "jak stárnu, začínám ubíhat od hlavního tématu. Samozřejmě jsem hledala nějakou zmínku o tom, kdo by mohl být jejími rodiči. A při tomto hledání jsme úplnou náhodou narazily na jistou organizaci jménem Následovníci světla. Akorát si to přeložili do starého jazyka, aby to znělo vznešeněji." Z tónu jejího hlasu bylo jasně poznat, co si o nich myslí.
"A vy si myslíte, že tahle organizace by mohla mít co dočinění s mizením dětí," přikývl Cedric mírně ironicky.
"Nevykládej si mě špatně, všechno to mám ověřené." Rory se posadila a Layla se k ní po chvíli váhání připojila. "Tahle organizace není normální. Někteří členové, které jsem viděla, se lidem moc nepodobají. V něčem možná, ale v něčem určitě ne."
"Jsou pokaždé tam, kde jsme my," odfrkla si Layla, "umíme si dobře vybrat místo, to ti povím."
"Proč by něco takového unášelo děti?" vrtěl Cedric pochybovačně hlavou. Hlavně si říkal, proč se tu s nimi vůbec zahazuje. Mohl by jednoduše Laylu chytit a odtáhnout zpět do vesnice, ať chce, nebo ne. Ale co když mluví pravdu?
"Bohužel," pokračovala Rory po chvíli, "byli tu už dřív, než jsme přišly. Od té doby je sledujeme a snažíme se zjistit, kam děti odnáší. Povedlo se nám to, ale nemůžeme s nimi nic udělat - jsem moc velká a ve chvíli, kdy by si nás všimli, byla by to moc velká přesila. Chtěla jsem varovat vesničany už několikrát, ale výsledek můžeš vidět sám…" pak se odmlčela, aby dodala na významu svých slov.
Co teď, napadlo Cedrika. Jestli vlčice mluvila pravdu, vypadalo to na nějaké dobrodružství, což ho, ruku na srdce, silně táhlo, ale zdravý rozum mu říkal, že by jí neměl věřit. Co poslechnout? Chvíli ještě přemýšlel, ale brzy se s povzdechem rozhodl.
"Kam tedy ty děti odnáší?" zeptal se pak rozhodně.
"Sakra!" Paddy se zadýchaně opřel o strom. Lessie doběhla chvíli po něm, ale k tomu, aby se o strom opřela, se nedostala. Všimla si, že světla zmizela. Zatímco oni mířili někam neznámo kam, obyvatelé Climgardu mířili neochvějně ke středu lesa. A ještě ke všemu jim Cedric utekl. Opravdu, utekl. Lessie nechápala, proč by něco takového dělal, ale tomu zběsilému úprku, kterým kličkoval mezi stromy, se jinak říkat nedalo. Teď jim na chvíli zmizel z dohledu, pak se ale znovu objevil.
"Tam!" ukázala mírně doprava a rozběhla se za ním.
"Kdybychom to tu znali, mohli bychom mu nadběhnout," lamentoval Paddy, když opouštěl strom, který mu ještě před chvílí nabízel ne zrovna pohodlnou oporu. Ne, že by měl něco proti Cedrikovi, tohle se mu však nezamlouvalo, ať za tím vězelo cokoliv.
Vypadalo to jako obyčejná jeskyně. Jak si ji tak Cedric prohlížel, docházel k názoru, že si celou tu dobu Rory vymýšlela. A co to její mluvení? Možná bylo také jen výmyslem. Pak si ale všiml něčeho zvláštního a to ho donutilo přehodnotit situaci.
Jeskyně se nacházela uprostřed dlouhé průrvy, přibližně dva metry vysoké. Právě stáli na jejím pravém boku skrytí hustým křovím. Byla sice už tma a místo osvětloval jedině měsíc, ale i tak byly pod nimi, na samém dně, rozeznat široké brázdy, které se sem, do lesa v okolí Climgardu, pramálo hodily. Byly to brázdy, které mohly zanechat jedině pneumatiky. A to dělalo tohle místo podezřelým.
"Tudy se dá slézt dolů," sykla Layla, "pojď, jestli se chceš dostat blíž."
Rory do něj mírně šťouchla čumákem, aby ho popohnala. Vycítila v něm dětskou zvědavost, to bylo jisté. Cedrikovi však při tomto pohybu blesklo hlavou, jestli se právě neprozradila. Ať se tam dole nacházelo cokoliv, mohlo to stát proti němu a tyhle dvě k tomu mohly dost možná patřit.
Kousek od místa, kde stáli, se nacházela úzká pěšinka, po které se opravdu dolů dostali snadno. Rory k nim jednoduše seskočila. Přestože byla velká, pohybovala se tak tiše a nenápadně, až Cedric začal přemýšlet, jestli opravdu byla ona ten stín, který odnesl Tommyho.
Plížili se okolo skalní stěny směrem k jeskyni. Jak se přibližovali, všiml si Cedric, že se uvnitř svítí. A když se dostali až ke vchodu, uviděli náklaďák.
"Co to tu může dělat?" zamračila se Layla.
"Jestli ty děti opravdu unáší, můžou je odsud někam odvážet," sykl Cedric, "ale kam a proč?"
"Mně je to celkem fuk," odsekla Layla, "jenom chci, aby odsud zmizeli. Opravdu nemám chuť, aby nás pořád pronásledovali ti zbabělci z města."
"Tak proto jste je chtěly varovat? Jenom kvůli tomu, aby směřovali svůj hněv na někoho jiného?" otázal se Cedric konverzačním tónem. Laylu to očividně rozzlobilo.
"A můžeš mi říct, co jiného jsme asi tak mohly dělat? Zkus si žít tak, jako my. Jediným naším cílem je přežít, a tohle je první chvíle, kdy jsme se připletly k něčemu, co nás může ohrozit. Popravdě řečeno jsem ještě nikdy nebyla napíchnutá na něčích vidlích a myslím, že teď s tím nechci začínat." Její oči šlehaly blesky. Cedric ani pořádně nevěděl, po kom. Mohly být směřovány na něj, na obyvatele Climgardu, nebo na tuhle podivnou jeskyni. Nebo na celý svět.
V tu chvíli uvěřil, že Layla a nejspíš ani Rory nemají s únosy nic společného.
Pomalu kývl. "Můžu se jim to pokusit vysvětlit," řekl, "můžu je sem zítra ráno zavést a nechat je, ať si s tím poradí."
Layle zazářily oči. "To bys vážně udělal?" Její rozhořčení bylo v tu ránu to tam.
Cedric přikývl. "Ale možná by bylo dobré nejdřív najít Tommyho." Na Lailyn nechápavý pohled odpověděl: "Kluka, kterého večer odnesli. Ještě tu někde určitě bude."
"Co?" Layla jeho rozhodnutí očividně nemohla pochopit. "Ty se chceš vydat tam dovnitř jenom pro nějakýho kluka, kterýho sebrali?"
Cedric se na ni překvapeně ohlédl.
"To je snad jasné, ne?" otázal se.
"To teda není," lamentovala Layla, Cedric se však plížil ke vchodu do jeskyně. Ještě jeden krok, druhý a třetí… a už byl uvnitř, schovaný za náklaďákem.
"To je cvok," zavrtěla Layla hlavou, "no, já se na to tedy dívat nebudu."
Otočila se a vydala se zpět, Rory se však ani nehnula.
"Co je?" To Laylu docela překvapilo.
"Nechceme jít s ním?" zeptala se Rory rádoby nezúčastněně.
"Cože?" zamračila se Layla místo odpovědi. "Co?"
"Doteď jsme se nepřipletly k ničemu zábavnému a snažily se přežít. Co si tak teď pro tu zábavu trochu zariskovat?" Rory pomalu vstala a vydala se k jeskyni.
"Tobě se zamlouval, že jo?" založila si Layla ruce, ale pak se rozběhla za Rory. "Nenechávej mě tady!"
"Jsi blázen, rozumíš? Blázen!" sykla, když se dostala až k Cedrikovi.
Rory zůstala stát u vchodu. Sice by se do jeskyně vešla, byla by však moc nápadná.
"Nemohl jsem si pomoct."
"To podnikáš taková dobrodružství často?"
"Poslední dobou ano," pokrčil Cedric rameny a připlížil se k okraji nákladního prostoru.
"Že jsem se do toho vůbec nechala zatáhnout," vztekala se Layla tiše.
Cedric vytáhl zbraň a vyhlédl, aby zjistil, jestli někdo není v okolí. Nikoho nespatřil a tak se posunul ještě kousek dál.
Layla zatáhla za řemínek, kterým si uvazovala kopí přes rameno, aby jí nespadlo, a po špičkách se přesunula k Cedrikovi.
"Takže co teď?" otázala se a velmi se snažila, aby její tón vyzněl nápomocně a opravdu zúčastněně.
"Půjdu dál. Můžeš jít také, jestli chceš."
"Myslíš, že se bojím, nebo co?" odfrkla si Layla.
"Jenom ti říkám, že se mnou jít dál nemusíš, aby ses pak zbytečně nevztekala."
"Co?!" Layla očividně nepatřila k těm tichým, co se hlasitosti týkalo.
Cedric si přiložil ukazováček volné ruky ke rtům. Layla se zamračila, ale už nic neříkala.
Vydali se po straně náklaďáku. Nebo spíš náklaďáčku - nebyl totiž moc velký. Jen na pár dětí, kdyby se to mělo počítat na ně. Tak pět nebo šest by se jich tam vešlo, víc ne.
Udělal ještě jeden krok a pak zpozorněl. Něco uslyšel. Nějaký šramot, ne až tak tichý. Připomínal dusot velkých nohou. A pak se z útrob jeskyně vyřítilo cosi velkého a obludného.
Už ho zase ztratili. Když byli daleko od světel a ještě k tomu někde, kde to neznali, bylo pronásledování kohokoliv opravdu složité.
"Neměli bychom se na něj vykašlat?" navrhl Paddy. Začínal být mírně vytočený. Proč se chová tak… tak… tak, jak se chová?
"Ne," zavrtěla Lessie hlavou, "chtěla bych ho najít. Nelíbí se mi představa, že by bloudil po lese, zatím co my odpočívali na zítřejší cestu."
Paddy se praštil do čela. Během poslední půl hodiny na jejich původní úkol málem zapomněl! Hned toho začal litovat. Ještě štěstí, že Reg nebyla s nimi, to by se na něj určitě rozhněvala.
Když si na to vzpomněl, začal být ještě nevraživější. "Tak sem neměl chodit," zamračil se.
Lessie si ho nevšímala a pokračovala dál lesem.
Už by ho konečně mohli najít, nebo by alespoň mohli narazit na někoho z Climdargu. Přeci to tu není tak velké!
Rory se jediným mohutným skokem octla u nich. Kdyby příšera včas neuhnula, stala by se obětí Roryných mohutných tesáků.
"Co s tím? Máme to zabít?" otázala se Layla celkem zbytečně.
"Máš jiný nápad? Obávám se, že by se od nás nenechala pozvat na čaj a sušenky," odpověděl Cedric nevzrušeně.
"Na čaj a sušenky?" nakrčila Layla obočí.
A pak se to zase vrhlo dopředu.
Cedric namířil a vystřelil. Původně mířil mezi oči, ale příšera, která se mimochodem podobala obludně velké žábě, se kroutila a vlnila, že bylo těžké zasáhnout ji do určeného místa. Layla se proti ní vrhla, špičku oštěpu nastavenou před sebou, a plnou rychlostí jí úlomek kamene vrazila nad jednu přední nohu.
Žába vztekle zařvala a ohnala se po ní druhou tlapou, Layla však stihla včas vycouvat i se svou primitivní zbraní. Pak se bez meškání odrazila a zapíchla ji ještě o kousek výš. Rory znovu skočila a tentokrát se do svého cíle - tedy do tlustého kožnatého krku - zakousla neomylně.
To, co teď tvor vydal, se podobalo spíš šíleném vřískotu, jaké umí jen malé dítě, kterému se něco nelíbí.
Začala sebou prudce škubat a házet ze strany na stranu, až Rory navzdory své velikosti odletěla a zabrzdila až o kousek dál, když zabořila drápy do kamene. Vyryla na podlaze hluboké rýhy.
Laylin oštěp nevydržel a násada z měkkého klacku se ulomila kousek nad místem, kde ho držela.
Žábě zely v krku hluboké rány od Roryných tesáků. V záhybech kůže se však brzy ztratily, jen pramínky tmavé tekutiny, nejspíše krve, stékající jí na mohutné břicho, připomínaly, že tam vůbec něco takového bylo.
Teď vypadala opravdu naštvaně. S obrovským šplouchnutím, které vydává kámen hozený do vody, se vznesla do vzduchu směrem k Layle a Rory. Cedric přeběhl do mezery mezi nimi a zahleděl se na rychle se blížící horu kůže, nebo bůh ví, co to bylo. Přestože většina jejího těla vypadala naprosto nezranitelně, břicho pokrývala slabá blána, s prosvítajícími tmavými žilkami. Vystřelil, pak podruhé a potřetí. Strčil do Layly, až zakobrtla a málem spadla a pak vycouval za ní.
Žába jakoby se zastavila ve vzduchu. Pak rozvážně svoji cestu zakončila velikým žuchnutím, nebo ještě spíš šplouchnutím, při kterém z několika ran vystříklo trochu tmavé krve, které v prachu jeskyně vytvořily barevné cestičky. Poté, co ji Cedric trefil, vystrčila jazyk a začala zběsile protáčet oči dokola. Otevřela tlamu, jako by chtěla vydat nějaký zvuk a pak ji zase zavřela. A znehybněla.
Cedric se k tomu sklonil. "Vypadá to jako obrovská ropucha," konstatoval, teď už trochu zbytečně. Jediná věc, kromě velikosti, která na tvoru žabí moc nebyla, byla kůže. Tedy, o kůži se nejspíš jednalo, byla však pokryta podivnou čirou vrstvičkou čehosi tvrdého a na omak studeného. Tedy, kromě břicha. Cedric odhadoval, že to obyčejná kůže byla.
Layla přešla k místu, kde ze žáby trčel kus jejího oštěpu a vytáhla ho. Násada byla sice přelomená, zbyl jí však ještě pořád kus a kámen byl přivázaný dobře, takže bylo jisté, že jen tak nespadne.
Jak tam tak stála, nenechala si ujít příležitost a pořádně ji kopla do nehybného čenichu.
"To máš za to, ty potvoro!" vyjela na ni, jako by ji žába mohla slyšet, a pak si s teatrálním výrazem hodila zbytek své zbraně přes rameno.
"Tahle zábava se mi začíná líbit!" vykřikla bojovně, "Jdeme dál?"
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama