Obrázek nad kapitolou odkazuje na obsah povídky.
Kdo by chtěl sledovat moji aktivitu, může navštíit i můj druhý blog.
Máte nějaké připomínky? Pište, prosím, sem.

16.10.2017
  • Třetí část 31. kapitoly Interregna
15.9.2017
  • Druhá část 31. kapitoly Interregna



Kapitola 1. - Tam, za útesy

3. srpna 2012 v 23:14 | Keavy


Nad Glomerou se tyčil ne až tak schůdný vrch. Kdysi zde lidé nalezli ložisko cyfaru, a proto nebylo divu, že zde postavili malou elektrárnu. Několik zaměstnanců z městečka si později na úpatí vybudovalo stezku, aby se nemohlo říct, že se nikdo nedostane nahoru. Většina kopce však stále zůstávala nezměněná a stejně nebezpečná.

Reg toto místo vždy přitahovalo. Elektrárnu na vrcholu sice neměla zrovna v lásce, zato ten vrch, ten vrch protkaný chodbičkami, měla ráda. A nikdo ani nic jí nemohlo zabránit v jejich prozkoumávání.
Zrovna teď seděla na jedné z mnohých skalních říms, jejíž okraj vyhlížel do otevřeného prostoru. Tady se Reg líbilo. Pod ní se rozkládalo celé město a před ní se rudě rozlévalo světlo zapadajícího slunce, jež hladilo temné vrcholky dalších skalisek na obzoru.
"Reg," ozvalo se za ní, "měly bychom jít. Za chvíli bude tma…" Byl to hlas jejího dvojčete, klidný, příjemný a pro Reg naprosto nezaměnitelný.
"Bože, Lessie…" protočila oči.
Lessie si jen povzdychla. To byla celá Reg, nikdy na nic nespěchala.
"Po tmě se bude dolů slézat opravdu těžko," namítla pak.
"Máš strach? Srabe." Reg se zase pomalu otočila zpátky. Vypadalo to, že se rozhodla sestru pro tuto chvíli ignorovat.
Lessie ji vždy v něčem obdivovala, i když si nedokázala vybrat, v čem nejvíc. Možná v tom, že se dokázala vzepřít pravidlům… nebo ještě spíše v její odvaze. Byla silná a ničeho se nezalekla a člověk už jen z jejích očí mohl vyčíst, že si s ní není radno zahrávat.
Když už přemýšlela o sestřiných očích, znovu žasla nad jejich nepřirozenou barvou - zatímco ona je měla obyčejně modré, Reginy byly tmavě fialkové. Jinak na ní nebylo nic tak zvláštního; krátce střižené tmavě hnědé vlasy zpravidla přikryté čepicí byly normální, barva pleti, výška a váha také. Postavou to byla normální dívka, jedna z těch, co můžete potkat na ulici. Jenom ty oči. Ty oči, ty se Lessie nezamlouvaly.
Zavrtěla hlavou, aby z ní vyhnala tyhle myšlenky. Nad sestřinýma očima uvažovala víc, než Reg samotná. Té to pro změnu nedělalo pražádné starosti. Samozřejmě, Reg a starosti? Kde by se to vzalo.
"Jak myslíš," pokrčila tedy rameny, "já stejně půjdu. A je mi jedno, co budeš dělat ty." S těmito slovy se otočila a vydala se po římse směrem k sotva postřehnutelné úzké skalní pěšince, která ji měla svézt dolů. Popravdě jí to nebylo jedno, věděla však, že Reg tu sama dlouho nezůstane. Nikdy tomu tak nebylo. Vždy ušla jen pár kroků po pěšině a Reg ji dobíhala. Mohla by začít počítat vteřiny, než se zvedne: jedna, dvě, tři, čtyři, pět…
"No dobře," vstala Reg, "tak tedy jdeme, no."
To bylo rychlé, pomyslela si Lessie a usmála se.
"Zítra se podíváme ještě výš, co ty na to? A vezmeme s sebou i ostatní." Reg nadšeně seskakovala z jednoho kamene na druhý a neochvějně mířila dolů k městu. Teď, skoro po sedmnácti letech, kdy skoro pravidelně šplhala nahoru, pro ni bylo takřka nemožné spadnout.
Lessie slézala za ní s radostí mnohem menší. Když stanula na skalní pěšině, ohlédla se zpět. Špička vrchu se temně rýsovala v pozadí rudě žhnoucího slunce. A na ní, jako palec vztyčený nahoru, trčela chladicí věž podzemní elektrárny zabudované přímo do nitra kopce.
Jejich otec v elektrárně pracoval na poměrně vysoké pozici, a proto Lessie věděla, že tento typ práce není úplně nejbezpečnější. Jako malá se v noci často budila za jakéhokoliv šramotu, úplně vystrašená, že se s elektrárnou něco stalo. Teď už z toho strachu sice vyrostla, v představách ji však stále pronásledovaly katastrofické vize, při nichž viděla celou horu v plamenech.
Stejně tak pořád někde cítila, že z téhle ošklivé věci skryté uvnitř kopce nekouká nic dobrého. Bylo to stejné jako ten stísňující pocit, který ji jímal pokaždé, když si vzpomněla na Reginy oči. Reg byla navíc celým tímhle místem tak posedlá, až si Lessie byla jistá, že cokoliv špatného, co by se Reg mohlo stát, bude zapletené s touhle… věcí.
Při tomto pocitu se otřásla. Žila s ní tak dlouho, že si život bez ní skoro nedokázala představit. Byla sice jiná, než její mladší dvojče, ale stále na sebe byly obě silně vázané. A jestli si Lessie měla představit nějakou strašnou věc, byla to ztráta Reg. Proto ji doprovázela i na těchto krkolomných cestách, jen aby věděla, že je Reg v pořádku. Poslední dobou to šlo sice ztuha, ale snažila se.
"No vidíš, ještě pořád je světlo," odfrkla si Reg, když slezla z posledního schodu a zůstala stát na cestě ústící do Glomery. "Zítra můžeme být nahoře déle."
"Hm."
"Co ten otrávený tón? Jestli nechceš jít, nemusíš. Hodně lidí se bojí vyšplhat až nahoru." Reg se sebevědomě usmála a vydala se dál.
Bydlely v domku na náměstí. Popravdě řečeno, o moc víc domků než těch na náměstí člověk najít nemohl, alespoň ne tady.
"Jdu ještě ven, jo?" Reg se sotva otočila ve dveřích a zase byla pryč.
Lessie si zula boty a přešla chodbou do vedlejšího pokoje. Sotva se však dotkla kliky, mihl se okolo ní otec a položil jí ruku na rameno.
"Teď ne," zavrtěl hlavou, "maminka spí. Bude lepší nechat ji v klidu, ano? Běž třeba za Reg, nemusíš tu držet ve dne v noci hlídku."
Lessie kývla. "A jak jí je?"
Otec však bezradně zavrtěl hlavou.
"Chápu." Matka už půl roku bojovala s nezvykle silným zánětem mozkových blan, který u ní chvílemi nabýval až děsivých rozměrů. Snížila se jí sice horečka, ale byla skoro pořád v bezvědomí a v těch vzácných chvílích, kdy se probrala, ji bolela hlava natolik, že skoro ani nebyla schopná myslet, natož třeba komunikovat. Všichni doufali v její brzké uzdravení, s každým přibývajícím dnem se však jejich naděje měnily v úzkost, zda bude ještě někdy v pořádku. Zatím to moc dobře nevypadalo. Její popelavě šedá tvář potřísněná studeným, lepkavým potem prozrazovala, že opravdu něco není správně. A zda se to někdy napraví, to nevěděl nikdo. Dokonce ani lékař.
"Dávej na Reg pozor, ano?" To byla otcova častá věta na rozloučenou. A Lessie se jí pořád a pořád dokola řídila. Bála se, aby k matce nepřibyla i dcera.
Vyběhla znovu ven. Reg spatřila hned, ani ji nemusela hledat. Přesně jak Lessie očekávala, motala se okolo fontány uprostřed náměstí. To byla její další záliba. Kašna byla stará, mnohokrát zanesená listím a znovu vyčištěná, popraskaná časem a všechny železné ozdoby byly zkorodované dešti. Dokud v ní ještě bublala voda, Reg po ní často pouštěla papírové lodičky, teď však ve fontáně nezbyla ani kapka a Reg na pouštění lodiček stejně přestárla. Nebo to alespoň vždy říkala. Místo toho se o oprýskaný okraj s jistou rozkoší často opírala, bavila se s jejich dvěma kamarády Robbiem a Scottem, hlasitě se smála a utahovala si z kolemjdoucích, hlavně těch postarších. Nebylo to moc příjemné, když se tady skoro všichni znali. Lessie také měla podezření, že těch několik nápisů uvnitř a po stěnách fontány se na své místo nedostalo nevinnou náhodou.
Momentálně se také s nimi bavila - se dvěma vytáhlými, krátce střiženými gorilami s širokými rameny, velkou silou a "slepičím mozkem", jak obvykle tvrdil Paddy. To byla jejich parta: Reg, která se připletla ke každé rvačce, i přes matčiny protesty si potají v koupelně stříhala vlasy, nerada hrála na klavír, hnusila se jí každá pravidla a hlavně, hlavně nikoho neposlouchala. Pro vedení takové sebranky byla jako stvořená, přestože nepatřila k těm naprosto zkaženým. Možná, že navenek působila hrubě a nevychovaně, ve skutečnosti však byla dobrácká. To samé se dalo říct i o Scottovi s Robbiem, té nerozlučné dvojce, která jí skoro vždy přešlapovala za zády. Ani jeden z nich moc rozumu nepobral, a tudíž byli ochotní udělat cokoliv, co jim Reg nakázala. Pak tu byla Lessie, která podle Reg platila za mozek skupiny a zároveň toho, kdo je má vytahovat ze všech ne až tak vzácných problémů, do kterých se dostali. To ale neznamenalo, že by na ni všechno svalovali, to ne. Vždy se ve všem vezli všichni, ale Lessie vymýšlela nějaké důvěryhodné odůvodnění.
A po Lessie zbývala už jen jedna osoba. Jmenovala se Paddy a vůbec nevydala jako Robbie se Scottem, i když by to každý od dalšího kluka bavícího se s Reg očekával. Paddy nebyl ani tak moc vysoký a vůbec nepřipomínal horu jako ti dva. Nepatřil zrovna k těm hlučným ani nápadným a každý ho velmi snadno přehlédnul, což bylo trochu zvláštní. Přibližně před deseti lety patřil k hrstce dětí, které Regiina parta často pošťuchovala. I když se to Paddy neodvážil nikdy říct nahlas, jeho rodiče to poznali a začali ho pravidelně svěřovat do péče jistému Sikkovi Nogorimu, muži, který údajně strávil nějakou dobu až na dálném východě a nastudoval si taje jakéhosi bojového umění. Paddy tomu nikdy moc nevěřil, ale nechodil za ním kvůli tomu, jestli východ skutečně navštívil, nebo ne. Tomu, co učil, pro změnu moc nevěřili Paddyho rodiče, což byla chyba.
A zrovna díky Sikkovi Paddy poznal blíž Lessie. Nejdříve byl poměrně vyděšený, když zjistil, že se u Nogoriho učí i někdo z těch, co ho šikanovali. Poměrně brzy však zjistil, že Lessie je úplně jiná než oni, podobná spíše jemu samotnému, a brzy se z nich stali velmi blízcí přátelé, kteří si sdělovali snad úplně všechno. Když se pak dokázal Robbiemu i Scottovi ubránit, začala se s ním bavit i Reg a pak najednou patřil k jejich partě i on.
Všechny tyto události již zšedly a roztřepily se usazeným prachem, jež nikdo za ta léta nesetřel, a teď byly celkem zapomenuty.
Paddy seděl na kamenných schůdkách, zády se opíral o trup kašny, že nebyl skoro vidět, vyřezával z kousku dřeva lva a poslouchal ne moc inteligentní hovor nad sebou.
"Ahoj," doběhla k němu Lessie, "zase vyřezáváš?"
"Zase. Za chvíli to budu mít hotové."
"Hm. A dáš mi to?"
"Reg se to líbilo." Paddy věděl, že se jí velmi líbí věci, které vyřezává a navíc… byla to Reg.
"Jak taky jinak," usmála se Lessie, opřela se vedle něj a zahleděla se zpod okraje kašny na rychle tmavnoucí oblohu. Už zbývala jen chvíle, než se v okolních domech začne rozsvěcet. Nepřišly tak brzy, jak si Reg myslela. "Máme doma už pěknou sbírku."
"Co, vy dva? Bavíte se tu o mně? Co pěkného říkáte?" Reg se sklonila, aby na ně dobře viděla. Čepice se jí při tom svezla do očí, takže toho o moc víc než předtím stejně nebylo.
Paddy uhnul pohledem a tiše se zasmál, s dlaní před pusou, což byla u něj a u Lessie další výjimka, která se do té jejich partičky tak moc nehodila. Lessie natáhla ruku, aby jí čepici shrnula z čela. "Díky Paddymu budeš mít další kousek do své sbírky."
"Ukaž!" Reg po kolenou přelezla k Paddymu a nakoukla mu přes rameno. "Lev, jo? Ten je určitě jako já."
Při těchto slovech se zasmála jako největší drsňačka pod sluncem. "A co lvice? Bude nějaká?"
"To víš, že jo," usmál se Paddy, "a také lvíčata, abys měla celou rodinku."
"Dvě!" vyprskla hned Reg, zatímco Lessie významně protáčela panenky. "Nebo ne, tři. Nebo by byly lepší čtyři? Hej, co myslíš, Lessie?"
"Myslím, že by ses měla mírnit. Dokonce ani klavír není bezedný," klidnila ji Lessie s úsměvem.
"No, můžu vyházet polovinu tvých věcí a bude místa dost," prohlásila Reg a nevinně na Lessie zamžourala, což pobavilo nejenom Lessie, ale i Paddyho a když se k jejich tichému smíchu přidala ne zas tak potichu Reg, všimli si toho i ti dva nahoře.
"A teď," prohlásila Reg slavnostně poté, co se všichni zase uklidnili, "zatímco jste byli vy dva zalezlí tady dole, vymýšleli jsme plán na zítřek. Chcete vědět, co jsme vymysleli?"
"To bude něco velmi chytrého," sykl Paddy Lessie do ucha.
"Půjdeme se podívat nahoru na kopec až k elektrárně!" dopověděla Reg vzrušeně.
Lessie vzhlédla. Na tvářích Scotta i Robbiheo bylo jasně vidět, že se o něčem takovém rozhodně nebavili. Pokud Lessie věděla, oba dva se kopce silně děsili; co si vzpomínala, bratr Robbieho se k elektrárně snažil také vylézt a dopadlo to tak, že byl skoro dva měsíce v kómatu. Robbie si tehdy zažíval opravdu těžké chvíle a od té doby se kopce bál. A s ním táhl i Scott.
"To jsi určitě nenavrhovala." Paddy to také okamžitě poznal.
"No, ne přímo tohle… ale stejně tam zítra můžeme!"
"Ale Reg," namítla Lessie mírně, "byly jsme nahoře téměř stokrát. Mělo by ti to stačit. Nemusíš tam tahat i kluky, ne? Vážně. Nemusíme tam lézt znovu."
"A proč ne?" zamračila se Reg. "Já se tam zítra jdu mrknout. A vy… no, chci vám něco ukázat, takže jestli půjdete taky, uvidíte to. Hmm… takže zítra v devět, ano?"
Druhý den čekal u kašny jen Paddy.
"Kde je Robbie a Scott?" rozhlížela se Lessie po liduprázdném náměstí. Předpokládala sice, že se neobjeví, ale co, zeptat se mohla.
"Nepřišli, srabi." Reg chvíli přecházela po dláždění, pak se otočila a vydala se ke kopci za městem. "Tak neuvidí, co jsem jim chtěla ukázat."
"Doufám, že to bude stát za to…" řekl Paddy tak, aby to slyšela jen Lessie.
"Hm. Jak znám Reg, to její překvapení nebude žádné překvapení, ale jenom lákadlo, jak nás nahoru dostat. Ale předpokládám, že ty jdeš nahoru hlavně kvůli ní." odpověděla mu Lessie.
"A také kvůli tobě."
"Hloupost."
"Hej," ohradil se Paddy, "nemysli si, že mi na kamarádech nezáleží."
"Ehm, promiň, nechtěla jsem tě naštvat," omlouvala se hned Lessie.
"No," připustil pak Paddy, "ale je pravda, že ty se o sebe umíš postarat, takže jdu nahoru vážně spíš kvůli Reg." Když to dořekl, oba se zasmáli.
"Hej, co je?" otočila se na ně Reg mírně podrážděně. "Čemu se smějete? Já to chci taky vědět!"
Paddy na chvíli vzhlédnul. Z hory zahalené mlhou ho jímala bázeň. Už odmalička rodiče dětem namlouvali, jak je nebezpečná. Nehoda, která se stala Robertovu bratrovi, to jen potvrzovala.
"Ještě nikdy jsem tam nebyl," polkl pak ztěžka.
"To bude v pohodě," mávla Reg rukou, "můžeš se držet provazového zábradlí. To ti také doporučuju, jestli nechceš spadnout. Bude to teď nejspíše docela klouzat."
Bezstarostně se vydala na úzkou stezku a Paddymu nezbylo nic jiného, než ji následovat. Nebyl z toho moc nadšený, ale pomyšlení, že by měl zůstat sám dole, se mu líbilo ještě míň.
"Větví se to tu," vysvětlovala Lessie cestou, "pokud po ní jdeš přímo a nezatáčíš, dostaneš se na vrchol. Tam my míříme. Pak můžeš také zatočit, támhle za tím převisem. To by ses dostal ke vchodu do elektrárny."
"Hm. A může se člověk dostat dovnitř?" zeptal se Paddy. Bylo mnohem lepší se bavit o něčem takovém, než dávat přespřílišný pozor na cestu. Klouzalo to tak, že člověk už jen při pouhém pomyšlení na povrch pod sebou mohl spadnout.
Lessie to očividně pochopila, a tak mu ochotně odpovídala na všechny dotazy. Teď zavrtěla hlavou. "Dovnitř se dostanou jen oprávněné osoby. Takže musíš mít oprávnění. Klíč."
"A kde ho člověk sežene?" vyzvídal Paddy dál. "Tedy, ne, že bych tam chtěl jít."
Lessie se zasmála. "Klíč můžeš dostat od nějaké výše postavené osoby, třeba od našeho táty. Ale je dobře, že tam nechceš, protože by ti ho stejně nedal."
"To ani nechci," zavrtěl hlavou Paddy a zrychlil. Vrchol byl už blízko a skalnatý povrch opravdu nebezpečně podkluzoval. Kdyby ho jednou Lessie nestačila zachytit, jistojistě by spadl dolů do mlhy. Docela jí záviděl. Jí i Reg. Obě se pohybovaly po skále mrštně jako kočky, bravurně udržovaly rovnováhu a neomylně mířily vzhůru. Tohle byla praxe nasbíraná jen opakovaným zdoláním kopce, to bylo jisté.
"V pořádku?" naklonila se nad ním Lessie, když se konečně vydrápal nahoru.
"Doufám," vydechl Paddy vysíleně. Když Reg oznámila, že nahoru už žádné skalisko nepokračuje, cítil se opravdu neskonale šťastně.
Lessie se usmála, sebrala ze země malý kamínek a nastavovala ho bledému světlu ze všech stran. Až na několik ostrých hran byl ohlazený větrem a měl v sobě malou prasklinku. Po všech stránkách to byl obyčejný kámen.
Povzdechla si a hodila jej dolů ze skalního převisu. Kamínek se odrazil od skalní stěny, vyskočil do vzduchu, v polovině své cesty se zastavil a pak se zřítil do hloubky pod sebou.
Chvíli ho sledovala, a když zmizel, ohlédla se doprava na chladící věž. Škaredá betonová věc a pod ní se nacházela stavba o nic hezčí. Ale to, to, co bylo také uvnitř v kopci a vzniklo to mnohem dříve, než se Lessie narodila, to bylo něco jiného. To bylo něco, co nestvořila žádná lidská ruka, ale sama příroda. Cyfar.
Jako malé jí otec vyprávěl, jak cyfary vypadají, dokonce jí i namaloval obrázek. Od té doby si tento tajemný kámen zamilovala a dokonce snila o tom, že jednou jeden takový také najde. Nikdy nevěděla proč, ale věřila, že tyto krystalky přináší štěstí. Možná proto chtěla nějaký objevit.
"A teď to, co jsem vám chtěla." Reg se postavila na krajíček útesu, až si Paddy začal dělat starosti, aby nespadla dolů jako ten kámen před chvílí, a shlédla dolů.
Nikdy nad tím nepřemýšlela, teď si však uvědomovala, že k chladicí věži nikdy žádná mlha nedosáhla a na místě, kde teď stojí, byl krásný rozhled jak vždy.
"Víte, co se tam rozkládá?" ukázala pak před sebe.
"Na obzoru jsou vidět akorát hory," odpověděl Paddy bezmyšlenkovitě. Kam tím Reg asi míří?
"A dál? To, co je za horami?"
"No… oceán?" teď už Paddy opravdu nevěděl, co jim chce říct.
Reg s úsměvem otočila hlavu. "A co když se v něm nachází další ostrov?"
"Já ti to říkala," špitla Lessie Paddymu do ucha nevzrušeně, "chtěla nás sem jenom nalákat."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Erin | E-mail | Web | 22. prosince 2012 v 22:01 | Reagovat

Páni, wow, wow, wow!! O_O
Jsem moc ráda, že jsem na Tebe dostala doporučení, protože... zase musím říct jen wow!
Píšeš naprosto dokonale! Ty popisy, celkové vyprávění, to, co říkají postavy... a hlavně charaktery dvou sester jsou už v první kapitola tak rozdílné, což je samozřejmě bezva. Žádná z postav ti nesplývá, dokonce si je všechny pamatuje (mimochodem bezva jména :) )
Rozhodně si myslím, že jsi jedna z nejtalentovanějších lidí, od kterých mám možnost číst. Je to bezvadný! Smekám, klaním se a... jdu číst dál!

2 Kiwie | 23. prosince 2012 v 20:11 | Reagovat

Jejda, já se vyděsila, když jsem si toho komentáře všimla xD Už jsem se třásla nad nějakou strašlivou kritikou, protože čekám už od založení, že se něco podobného objeví a zatím si to jenom schovává slinu, aby ji to mohlo vyplivnout se vší kyselostí, co najde... a ono nic, místo toho pochvala :D Děkuju moc, zvlášť takhle před Vánocema to zahřeje, když jsou všude okolo zmatky a všichni se předhánějí v tom, kdo je unavenější a nevrlejší :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama